Víc než osud

8

S těmi slovy ještě jednou přehlédne přihlížející, jestli ji nezahlédne, ale musel by tam stát hodinu, aby měl alespoň nějakou šanci. Otočí se a odejde.
Má příšerný vztek a už teď ví, co musí udělat.

Zamračí se. Nečekala, že jen tak odejde, ale podle jeho výrazu je jasné, že ještě neřekl poslední slovo.
Po delším uvažováním usoudí, že nemá cenu to dál protahovat. Jen tím prodlužuje své trápení a ohrožuje Samotáře. Ví, že Daemon je schopný čehokoliv, aby dostal co chce.

Jako by jí příroda sama dala znamení, že nastal čas. Když ráno vstane, domy i zem jsou pokryty sněhem a mráz štípe do tváří. Musí se usmát. Nic víc si přát nemohla.
S bolestným syknutím přečká další nával křečí a namáhavě zamíří mezi domy směrem k lesu. Jde v lidské podobě, aby si tu nádheru mohla užít co nejdéle.

Zastaví až před jezerem, s úsměvem přehlédne břehy, které se od její poslední návštěvy vůbec nezměnily. Zatřese se zimou, když vchází do ledové vody.
Lapá po dechu a tělo se zprvu brání chladu, který se vkrádá pod kůži. Ponoří se celá. Je to zvláštní pocit. Z prvu se chladu brání, ale pak jako by se zmírnil.
Položí se na vodní hladinu a pozoruje sněhové vločky, které pomalu slétají z šedivé oblohy.

Celá se třese a blízkost konce je nevyhnutelná. Zavře oči a cítí, jak se blíží další stav, kdy opustí své tělo, pravděpodobně napořád.
"Sjelevenn!" Jako by zaslechla volání. Pousměje se představě, že před koncem si bude moct vysnít jejich poslední shledání.
Z očí jí při vzpomínce na něj stékají slzy. Už se nesnaží své pocity maskovat. Nemá na to sílu.
Hučení vody zesílí a najednou se tvoří vlny, které ji nadnáší jako list spadený na hladinu.

"U Bohyně, sjelevenn!" Zatřesou s ní teplé dlaně a přinutí ji otevřít oči.
Pohlédne do těch nejčernějších očí té nejkrásnější tváře, jakou kdy viděla. Smutně se pousměje a znovu oči zavře.
"Ne! Neopovažuj se! Otevři oči!" Musí se zasmát. To byl celý on, samý příkaz a zákaz. Doplave s ní ke břehu a položí na zasněženou trávu.
Zhluboka se nadechne a jeho vůně na malý okamžik zmírní třes, který nekontrolovatelně ovládá celé tělo.

"Přeměň se," zašeptá a svírá ji v náručí.
"Už to bude jen chvilka," téměř jen artikuluje.
"Proč to děláš? Vždyť umrzneš!" Usměje se a pootevře oči.
"Buď to, nebo se stát do smrti jen zvířetem. A to nechci."
"Prosím, přeměň se," s úsměvem se na něj zadívá.
Přesně tak si představovala, že by se na ni díval. Tolik jí scházel. Tolik mu toho chtěla říct, ale už nikdy se nedozví, co k němu doopravdy cítila ani jak na něj je naštvaná.
"Vím to," vydechne a s omluvou ve tváři jí pohladí, "a do konce života tě budu prosit za odpuštění. Prosím, nesmíš zemřít."

Chvíli zaváhá, jestli je to opravdu jen její představa, nebo je skutečný.
"Jasně že jsem skutečný, kruci!" Zamrká, ale ví, že je to jen snaha jejího mozku přimět ji se zachránit.
"Ne. Beze mě ti bude líp. Nebudeš muset trpět nechtěnou přítěž. Moc dobře vím, co pro tebe jsem," zašeptá a při té vzpomínce jí znovu tečou slzy.

"Proč musíš být tak tvrdohlavá," přemění se a jako mohutný vlk ji zalehne, aby ji zahřál. Po pár minutách zjistí, že je to k ničemu. Od země je jí stále zima.
Sjelevenn, tohle není halucinace! Přeměň se sakra!

Zvedne ruku a zajede prsty do kožichu až se pod jejím dotekem zachvěje. Usměje se a zavře oči.
"Ani nevíš, cos pro mě znamenal," hlas se jí začíná vytrácet.
Vstane a zadívá se na ni s bolestí v očích.
Proč mě nutíš to udělat? Odfrkne si.

Před jejíma očima je vlk začne měnit. Zvířecí hlava mu zůstane, ale tělo se mnohonásobně zvětší a připomíná víc to lidské.
Vzpomene si na všechny historky o vlkodlacích, kterými je v dětství strašili. Bezcitní, krvelační, jen jednotky na celém světě. Víc než vlk. Víc než jakýkoliv Alfa.

Posadí se a schová ji do svého náručí.
S úžasem vydechne a třesoucími se prsty přejede po zarostlé hrudi. Zvedne pohled a když zjistí, že oči jsou stále jeho, nevěřícně zamrká.
"Kdo vlastně jsi?" Vydechne omámeně. Pod jejím dotekem přivře oči a zakňučí.

Je tak horký. A jí je neskutečná zima. Přitiskne se k němu co nejvíc to jde, zavře oči a zhluboka se nadechne, až se jí zatočí hlava.
"Daemone," vydechne a při tom se rty lehce otře o jeho hruď. Jeho sevření zesílí a prudce se nadechne.
"Zůstaneš se mnou? Jen než -" nedopoví.

Je tak unavená. Všechny ty probdělé noci, ty přetrpěné záchvaty. Už nemá sílu před ničím utíkat. Už ne. Ať to je, nebo není halucinace, cítí se šťastná a v bezpečí.

Ruka pomalu sjede po kůži až spokojeně zavrní. Poznal že usnula. Úplně se uvolnila, při pohledu na drobnou ženu v jeho mohutném sevření vypadala jak hadrová panenka.
Při pohledu na paži, kde se nacházelo znamení spřízněných duší, které bylo přerušeno třemi tenkými jizvami se zamračí. Přesně ví, kdy k nim došlo. V tu samou chvíli měl pocit, jako by mu někdo řezal paži a on si uvědomil, že stojí za dveřní.
Opatrně vstal, nehodlal se přeměnit, přestože v této podobě býval zřídla a jen na nezbytně dlouhou dobu. Momentálně byla to jediné, co ji drželo při životě, což je ironie, protože jinak bývá nositelem smrti, utrpění a výkonu spravedlnosti.

Děkoval Bohyni, že ho zastavila před tím, co se chystal udělat.
Když ho Tara včera vykopla, věděl, že smečka se o jeho neúspěchu dozví a to nemohl dopustit.
Vrátil se tedy a svolal všechny válečníky a vrátil se. Hodlal je všechny pobít, jen aby svou neposlušnou Betu přivedl zpět.

Naštěstí pro něj, se našli tací, kteří se ho báli víc než Tara. Přišla za ním jedna ze Samotářů a řekla mu, kde ji pravděpodobně najde. Běžel jako o život a stejně přišel pozdě. Téměř.

Dorazil k ostatním, kteří na něj čekali podle jeho příkazu u cesty. Jakmile ho uviděli přicházet v jeho vlkodlačí podobě, pokorně poklekli a sklonili hlavy.
Teprve když sehnat něco teplého, do čeho by ji mohl zabalit, se přeměnil a nasedl s ní do auta.

Cesta trvala dlouho a celou dobu bylo v autě ticho. Zadumaně ji sledoval a přemýšlel.