Víc než osud

15

Místo odpovědi se pousmála a když se mu oči lehce změnily a jejich barva ztmavla, neubránila se dlouhému vydechnutí společně s tlumeným zasténáním.
Nakrčil horní ret a zavrčel tak, až jí to rezonovalo v podbřišku. Poznal to a napřímil se nad ní, až se zachvěla, jak přitažlivě vypadal. Jako omámená sama roztáhla nohy a když si mezi ně klekl, dlouze se nadechl. Sklonil se těsně k horké kůži její hrudi a po tom, co znovu nasál tu nejomamnější vůní se jí lehce dotkl jazykem.

Nemyslel si, že by něco tak nepatrného mohlo způsobit takovou odezvu. Slastně vydechla, prohla se v zádech a poznal, že je opět připravená ho přijmout. Cítil každou kapku, která zvlhčovala její klín a bude mu usnadňovat a zpříjemňovat to, co přijde.

Nemohl se dočkat až bude zase v ní, ale ještě si to chvíli chtěl užít. Věděl, že pak už na něžnosti nebude čas. Posunul se stranou a olízl bradavku, ktera vzápětí ztvrdla a ozvalo se další zasténání. Opakoval to až se svíjela a chvěla nedočkavostí.
Teprve pak se nad ní napřímil a když v jejich očích spatřil nekonečnou touhu, vtrhl do ní tak prudce, až pevně stiskla víčka a vykřikla. Zavrčí a jako by to bylo znamení se pustí do zběsilého přirážení.

Křičí mu do ucha a nehty klouže po pažích a zádech, ale to ho jen nutí zrychlit. Těsně před tím, než dosáhne vrcholu z ní vyklouzne, až nespokojeně zabručí.
Přetočí ji na kolena a přitlačí na bedra. Jakmile se prohne, znovu nasadí neúnosné tempo, až se jí třesou ruce.
Uchopí ji za ňadra a zvedne do kleku, ale stále se pohybuje tak, že sotva popadá dech.

Zvedne ruku za hlavu a stiskne mu v dlani vlasy, což trochu zabolí, ale spíš to způsobí další vlnu vzrušení. Vidí, jak si ve slastné agónii stiskne prs a mně ho současně s výkřiky pokaždé, když ji celou náplní.
Jeho tělo už takový nával nezvládá a tak při jejím dalším výkřiku zavrčí a stiskne ji tak pevně, až se bojí že se mu rozpadne v rukou.
Najednou ho v sobě sevře až znovu zavrčí blahem. Byl to ten nejkrásnější pocit ze všech.

Když se po několika hodinách zpocení a udýchaní svalí na postel, zadívá se do stropu a pousměje se.
Jestli má jako vlkodlak stejnou výdrž a apetit, tak se máme na co těšit. Vlčice spokojeně zapřede. Má pravdu. Něco takového přeci snad ani nemůže být fyzicky možné vydržet.

Každý sval v těle ji bolel. Byla si jistá, že by se nebyla schopná ani postavit na nohy a stejně byla spokojená.
"V pořádku?" Když se na něj otočila, už to byl zase on. S úsměvem lehce přikývne a zavře oči.
Pomalu se otočí na bok a obejme ho kolem hrudi.
"Zítra musím do města. Nechceš jít se mnou?"
Jasně že jo! Ozve se vlčice a když se na něj usměje, bere to jako souhlas. Políbí ji a zavře oči.

Pozoruje ho a nedokáže se zbavit toho připitomělého úsměvu.
Půjdeme za tebou kamkoliv. Klidně na konec svět i do pekla. Rozplývá se vlčice nad jeho dokonalým profilem.
No tak moment. Zarazí ji. Do pekla?
Vlčice si jen odfrkne. Ale prosím tě. Víš že mám pravdu.
Chvíli nad tím přemýšlí, ale nakonec jí musí dát za pravdu. Udělala by pro něj cokoliv, přestože ji to zjištění děsí.

Když vyrazí ven, už se nemůže dočkat. Žila zde měsíc a vůbec venku nebyla. Když nepočítá její návštěvu stařeny, kdy se dozvěděla co ji čeká.
Město bylo krásné. Čisté, klidné a vládla v něm zvláštní atmosféra. Možná proto, že většina obyvatel byli také vlci.

Daemon potřeboval do banky, na úřady a vyřídit spoustu věcí, ale nevadilo jí čekání. Užívala si, že může trávit čas s ním, nebo pozorováním kolemjdoucích.
"Tak, hotovo," vydechne si, když za ní přijde na lavičku, kde na něho zhruba půl hodiny čekala, "chceš se ještě projít? Nebo už jdeme zpátky?"
Zavrtí hlavou a rozhlédne se kolem. Bylo krásně, proč by měli být zavření doma.
"Dobře, něco ti ukážu, chceš?" Zajiskri mu v očích jak malému klukovi.
"Jasně že chci," obejme ho kolem pasu a postaví se na špičky, aby ho mohla políbit. Dlouze jí vydechne do úst společně s tichým zavrněním, které jí opět rozechvívá nitro.
"Sakra," zakleje, "že jsem se vůbec ptal," poznala že by nejraději šel hned domů. A znala i důvod. Cítila to stejně, ale nemůžou být přeci celé dny zavření doma v ložnici.
Povzdechne si a naposledy ji lehce políbí.
"Tak pojď."

Zastaví se před obří budovou, do které proudí davy lidí. Vzhlédne k mohutnému napísu a zastaví se uprostřed kroku.
"Co se děje?" Nechápavě se rozhlédne.
"Tam nejdu," vyplašeně zavrtí hlavou.
"Proč? Bojíš se ryb?" Pokusí se o vtip, ale její vyděšený výraz ho přinutí se zamračit.
"Co se děje, sjelevenn?" Povzdechne si, ale nemá odvahu se na něj podívat. Stydí se.
"Já...No..." Jak to sakra říct?!
"No tak," pousměje se na ni a přitáhne do objetí.

"Prostě mám strach, že to sklo praskne a voda vyteče." Poznala jak mu cukají koutky, ale ovládne se.
"Nemáš se čeho bát. Budu pořád u tebe. Aspoň to zkus," nakloní hlavu ke straně a zadívá se na ni pohledem, jako by byl malé štěně. Ví, že nakonec poleví.
"Tak jo, ale jestli se utopím, bude to tvoje vina," teď už se zasměje nahlas a přikývne.
"Beru na vědomí."

"Zavři oči," řekne, když projdou turniketem a ocitnou se v tmavém tunelu. Povzdechne si a potlačí nutkání otočit se a utéct. Zavře oči a zavrtí hlavou.
"Ty mě nebudeš šetřit co?" Zasměje se jí těsně u ucha a na okamžik obejme a přitiskne k sobě.
"V některých činnostech rozhodně ne," zašeptá až se zachvěje.
Chytne ji za ruku a vede několik kroků vpřed.

Zastaví se a znovu se postaví za ni a obejme. Ucítí dech vedle hlavy a přestože ho nevidí, ví že se usmívá.
"Můžeš."