Víc než osud

2

Sejme svou masku a stále nevěřícně na něho hledí. Jeho úsměv pomalu mizí, jakoby se mu vracel rozum a jemu docházelo, co se stalo.
Zároveň se mění i jeho pocity.
Náklonnost a účtu střídá nejistota a všechno to, co jí doposud činilo šťastnou, nakonec vystřídá opovržení a odpor.

Tíha těch pocitů jí vyrazí dech. Bolestně vydechne a udělá několik kroků vzad. Vyplašeně zamrká a rozhlédne se po kolemstojících. Do teď jí jejich pohledy nevadily, protože cítila jeho oporu, ale najednou tu stála sama obklopená cizími lidmi, kteří na ni hledí a tíha jejich pohledů byla čím dál horší.
A ze všech nejhorší byl ten jeho.

Cítila, jak se jí do očí derou slzy a tak se rychle otočí a zamíří k východu.
Zastaví se teprve u prvních stromů v zahradě. Opře se o kmen a s dlouhým vydechnutím se sveze na zem.
Bolestně lapá po dechu a slzy se řinou po dosud horkých tvářích. Je to tak nepopsatelná bolest, která jí svírá hruď a nedovoluje se pořádně nadechnout.

"Frey!" Zavře oči, dokud se Annie nezastaví až před ní. S bolestí k ní vzhlédne.
"Daemon je tvoje sjelevenn?" Neodpoví, nedokáže ze sebe vypravit ani hlásku. Annie se k ní skloní.
"Proč pláčeš? Co se stalo? Vždyť bys měla být šťastná?" Nechápe to. Ani nemůže.

"On mě nenávidí," hlas se jí zlomí.
"Cože? Vždyť jste se líbali. Viděla.jsem, jak se na tebe dívá." Zavrtí hlavou.
"To bylo před tím."
"Před čím?"
"Než jsem si sundala masku. Pak se to všechno změnilo. On mnou opovrhuje," znovu se rozpláče.
"To není možné, vždyť je tvá spřízněná duše."
"Ty to nechápeš. Cítím jeho pocity a jsem mu odporná." Chvíli je ticho, jak se snaží pochopit, jestli je něco takového možné. Obejme ji a konejšivě hladí po vlasech.

"Chci jet domů," zašeptá do ticha.
"Domů? Ty nemůžeš jet domů. Teď jsi doma tady," narovná se a přesvědčeně zavrtí hlavou.
"Ne. Tady nezůstanou. Nemůžu."
"Frey," snaží se ji nějak povzbudit, ale přeruší ji někdo třetí.

"Ehm, promiňte?" Obě se k němu otočí. Je to muž a podle oblečení jeden z blízkého okolí Alfy.
"Mám vás odvést do vašeho pokoje," nejistě se na ni usměje.
"Nemám tu pokoj. Nezůstanou tu. Jedu domů," prudce vstane.
Zavře oči a snaží se ovládnout závrať, která ji náhle ovládla. Byla si jistá, že upadne, ale zpět na zem ji vrátí dlaň, která jí uchopí za paži.

Vzápětí ucítila vůní, která jí opět sevřela hruď. Vylekaně otevře oči jen aby se střetla s tvrdým zamračeným pohledem.
"Nediskutuj a běž s ním," zavrčí bez jakéhokoliv náznaku porozumění.
Zavrtí hlavou, protože ví, že by ze sebe nedostala ani slovo.
Nakloní se těsně k ní a přivře oči.
"Něco jsem řekl," najednou na ni dopadne tíha jeho moci, která doposud byla sotva patrná.
Jako jeho spřízněnou duši by ji nijak neovlivnila, ale teď ví, že poslechne, protože musí.

Z očí jí začnou téct slzy, kterých si ani nevšiml. Vyškubne se mu a podívá se na muže, který by tam nejspíš nejraději ani nebyl. Pak pohlédne na Annie, která na Daemona nevěřícně zírá s otevřenou pusou, jako by až teď uvěřila tomu, co jí říkala.
Zavolám ti. Řekne jí a otočí se k domu.

Ve tmě svítí všechna okna v přízemí, v dalších patrech jen pár.
Naše nové vězení. Zakňučí vlčice a schoulí se do klubíčka.
Proč by nám Bohyně vybrala právě jeho, když nás nechce? Tuhle otázku si kladla pořád dokola a stejně na ni nedokázala najít odpověď.

Nenáviděla ji za to, co díky ní k němu cítí. Přestože jí pohrdal a zavrhoval, ona ho milovala. Každý její nádech i úder srdce patřil jemu. Byla by ochotná za něj zemřít.
A on by ani nehnul prstem v náznaku lítosti.

Muž se zastaví u dvoukřídlých dveří a pokyne jí, aby vešla. Teprve když je zavře z druhé strany uslyší kroky, jak odchází. Otočí se do místnosti a prohlédne si ji.
Tohle určitě nebyl jen její pokoj. Zhluboka se nadechne a hned je jí jasné, komu patří. Ta vůně ji trhala zevnitř. Cítí vůni lesa spojenou s jeho osobitým pachem.

Pohledem přelétne pracovní stůl plný neuspořádaných věcí, velkou postel a hořící krb. Zamíří k jednomu z křesel a unaveně se posadí. Opře hlavu o opěradlo a zavře oči.

Pouhá vzpomínka na jejich polibek na okamžik uleví bolavé duši, ale jen si vybaví pohled, když ji spatřil bez masky... Zamračeně otevře oči a potlačí další příval slz.
Podívá se na svou paži, kterou zdobí znamení spřízněných duší. Pár černých čar, říkajících všem, že našla svou sjelevenn.
Ale našla ji? Nebylo to takové jak se povídá. Žádné: A žili šťastně až do smrti.
Přejede po nich prsty a zamračí se.

Ozve se otevírání a zavírání dveří a tiché kroky. Neobtěžuje se vzhlédnout a dál si prohlíží svou paži.
"Jak se jmenuješ?" Opře se o krbovou římsu.
Na to se měl zeptat o hodně dřív. Odfrkne si vlčice.
"Freya," zašeptá a dal ho ignoruje.
"Freya? Tví rodiče měli smysl pro humor co?" Odfrkne si.
"Asi tak, jako tví," odvětí mu bez sebemenšího náznaku zájmu. Uslyší zavrčení, ale ignoruje ho.

"Jdu ještě dolů. Ty tady zůstaň," otočí se a zamíří ke dveřím.
"Proč?" Vstane a otočí se k němu čelem. Stát mu tváří tvář je daleko těžší, než čekala. Probodne ji černým pohledem a slyší, jak mu v hrudi bublá vztek.
"Protože teď patříš ke mě."
"K tobě? Nebo tobě?" Teď už vrčení nepotlačuje a dokonce se i mírně přikrčil.
"Neprovokuj mě," procedí skrze zaťaté zuby.

Pohled na něj ji mučí. Cítí jeho vztek a znechucení a to společně s jeho výrazem ji sráží na kolena.
Otočí se a znovu se posadí do křesla.
Chvíli to trvá, ale nakonec odejde a nechá ji samotnou.

Jestli má tohle být její spřízněná duše, to by ji chtěla raději nikdy nepoznat. Raději žít v nevědomosti a samotě.