Náhody nejsou nehody | cz

II.

Za okny už se zase čerti ženili. Nebe bylo zatažené a bílé a padaly z něj obrovské sněhové vločky, které se usazovaly na už tak velkých vrstvách. Na silnicích, již auta v posledních několika dnech ujezdili, se opět skvěl bělavý koberec. Nevypadalo to, že by v dohledné době chumelení mělo ustat, naopak se zdálo, že nadílky si nebe přichystalo opravdu požehnaně.

Ve velké kanceláři sídla firmy Samsung bylo ale příjemné teplo. Kvůli oblačnosti do místnosti neproudil dostatek světla zvenčí, a tak na stropech zářila velká bílá svítidla. Za stoly seděli zaměstnanci, každý z nich mlčky vykonával svou práci na počítači a stavu venku příliš nevěnoval pozornost. I když se později musel každý z nich nějak dopravit domů, pro tuto chvíli to nebyla jejich starost.

Za jedním ze stolů si právě černovlasý mladík kontroloval telefon. Po několikáté již. Čekal na zprávu od muže, do jehož auta před třemi dny narazil svým autem. Ačkoliv se mu očividně nic nestalo, viník trval na tom, že mu musí druhý dát své telefonní číslo, aby si jej později mohl zkontrolovat. Byla to částečně záminka; samozřejmě, že se doopravdy chtěl ujistit, že je živý a zdravý, ovšem tím hlavním důvodem bylo spíše to, že ho blonďatý muž něčím upoutal.

Měl opravdu roztomilý obličej, pěkné oči a poněkud větší rty. Co ale tmavovláska na něm učarovalo nejvíc, byly jeho uštěpačné poznámky, které se nebál použít i když se viděli poprvé v životě. Když na něj teď mladík z pohodlí své kanceláře myslel, na rty se mu vloudil mírný úsměv. Co mu ale náladu spolehlivě i přesto kazilo, byl fakt, že odpověď na svou starostlivou zprávu odeslanou před několika hodinami stále nedostal.

"Yoongi, ještě udělej prosím tě tohle," přistála před ním bílá složka, která obsahovala nepřeberné množství dokumentů. Oslovený si povzdechl a mobil odložil stranou. Už by se viděl doma s hrnkem čaje sledující film a zabalený v dece, ale materiály na desce stolu před ním takovéto představy ne přímo podporovaly. Raději se tedy pustil do práce, aby ji stihl co nejdřív a mohl tak konečně vypadnout.

Po dalších asi dvou hodinách už to vypadalo, že Yoongi svůj úkol skutečně splnil. Mohl konečně vypnout svůj počítač, vehementně se protáhnout přes opěrku posuvné židle a naházet své věci do tašky. Pak se rozloučil se svými nejbližšími kolegy, kteří ještě neodešli, a šel si po svých.

Ještě ve výtahu rozsvítil telefon, na němž se zobrazila zpráva, kterou netrpělivě očekával celý den. Když Jiminovi posílal rádoby výhružku, že pokud mu neodpoví, bude ho muset jet zkontrolovat až domů, vážně by ho nenapadlo, že mu mladík pošle v odpověď svoji adresu. Chvíli na textovku nevěřícně zíral, načež už si v mapách vyhledával přesnou polohu místa. Po milém zjištění, že to ani není moc daleko, hned přehodnotil své plány filmového večera a už se nadšeně hrnul do auta, jež dostal půjčené v servisu, než mu opraví to jeho. Vždyť tohle vlastně byla pozvánka, no ne?

Zanedlouho už postával před bytovým komplexem, ke kterému ho Jimin směřoval. Samozřejmě ho napadla i varianta, že si z něj zase jen utahuje a schválně ho poslal někam úplně jinam, ale podle jména na zvonku usoudil, že v tomto případě to myslel naprosto vážně. Sám se však musel chvilku odhodlávat, než zvonek stiskl.

"Haló?" ozval se z reproduktoru u vstupních dveří povědomý hlas a Yoongi si nemohl neoddechnout, že je opravdu tam, kde být má. Odkašlal si a představil se pod svým jménem do mikrofonu.

"Yoongi?" nechápal Jimin a černovlásek se málem plácl do čela. Úplně opomněl, že přestože sám znal blondýnovo jméno, sám mu to své dosud neprozradil. Přidal tedy ještě krátké vysvětlení, načež ho druhý konečně pustil nahoru. Yoongi vyšel do třetího patra a tam už na něj ze dveří vykukovala blonďatá hlava.