Náhody nejsou nehody | cz

III.

"Stop!" sálem rezonoval roztrpčený hlas režiséra, zatímco všichni herci ustali v pohybu i replikách a bez jediné hlásky očekávali negativní odezvu. Dnešní generální zkouška se značně protáhla - přestože už měla před dobrou půl hodinou skončit, zatím to nevypadalo, že se dostane do finiše byť i za další půl hodiny. Režisér totiž scény zastavoval tolikrát, že se to ani nedalo spočítat, takže je museli o to vícekrát opakovat, a tudíž jim teď ještě zbývala asi třetina představení, jež měli ještě projet.

"Pane Kim, vy jste to teď zahrál velmi dobře, akorát by to chtělo trochu více úsměvu," pochválil jednoho z hlavních protagonistů, načež se otočil na vykolejeného Jimina, "za to Vy, pane Park? Co se s Vámi sakra dneska děje? Jste úplně nesoustředěný."

Blonďatý mladík se automaticky přikrčil, jako by mu to mělo pomoct se před režisérem schovat, a vyslovil tiché: "Omlouvám se." Pravdou zůstávalo, že si sám uvědomoval svou dnešní absenci pozornosti, kvůli níž se mu špatně hrálo. Jediné, na co se těšil, byla horká sprcha a komfort své postele, ale o tom si mohl prozatím nechat jen zdát. Zatím musel zodpovědně plnit svou roli studenta, který místo učení věnuje svůj čas všemožným večírkům.

Tahle jeho role značila přesný opak jeho samého, když ještě chodil do školy. Vždy se učil velmi poctivě a jen díky tomu se pak dostal na divadelní akademii. Jakmile ji dostudoval, mohl nastoupit do jednoho místního divadla. Byl poměrně úspěšný, protože jednak měl na hraní opravdový talent, a jednak a především za jeho úspěchem stála píle a vytrvalost. To byla ostatně jedna z jeho největších kvalit, jeho ambicióznost, díky které dokázal získat, cokoliv se mu zamanulo.

Nicméně to, že teď musel hrát postavu úplně opačné nátury, mu ani za mák nevadilo, naopak si to doslova užíval. Šlo také o to hlavní, co na herectví tak zbožňoval. Mohl se totiž v podstatě stát kýmkoli jiným a pak, jakmile na to přišel čas, se zase vrátit a být tím Jiminem, kterého všichni znali. Tentokrát však patrně neměl zrovna dobrý den, či alespoň přesně to přisuzoval tomu, že se mu tak nedaří. Rozhodně ale neměl v povaze se vzdávat, a tak když klapka znovu oznámila začátek scény, snažil se do svého výkonu dát všechno.

Tentokrát se mu naštěstí podařilo ze sebe předvést to nejlepší, a tak k úlevě vlastní i všech ostatních dohráli zbytek představení bez větších problémů. Režisér tak mohl ohlásit konec, načež se všichni začali balit. Čekaly je dva dny zaslouženého volna, další dvě zkoušky a pak už premiéra, na kterou se všichni zároveň těšili a zároveň se jí i dost obávali.

"Jimine, mohl byste ještě na chvilku?" mávl na něj režisér, který v případech mimo jeviště volil oslovení křestním jménem, což byla pro většinu herců příjemná varianta. Mladík každopádně netušil, o čem by s ním tak ještě v soukromí potřeboval mluvit, nezbývalo mu ale nic jiného než kývnout a odtrhnout se od ostatních herců opouštějících divadlo.

Jakmile osaměli, režisér si jej přejel přemítavým pohledem od hlavy až k patě a zeptal se: "Jste v pořádku?" V jeho hlase nezaznívalo naštvání jako spíš starost a Jimin si tak mohl pro jednou zase uvědomit, jaké štěstí na něj vlastně mají. Byl dost přísný, ale to se dalo považovat za důležitou součást jeho práce. Vždy se z nich snažil vyždímat to nejlepší, a pokud se jim nedařilo, pokoušel se najít způsob, jak jim podat pomocnou ruku.

"Jsem. Proč bych neměl být?" pokrčil rameny Jimin. Nemohl si odpustit svůj obvyklý tón hlasu ani tentokrát, ale naštěstí na to byli všichni zvyklí, a tak si z toho nikdo nedělal těžkou hlavu. Sám však skutečně nenalézal důvod, proč by v pořádku být neměl.

"Přišel jste mi dnes nějak mimo. Navíc jste nedávno přišel pozdě s tím, že jste měl autonehodu, není to tak? Jen si chci být jistý, že se Vám nic nestalo. Zanedlouho máme premiéru, tak potřebuji, aby Vaše výkony byly perfektní." Zatímco mluvil, poklízel ze stolu a strkal si věci hala bala do tašky. I on už hodlal co nejdříve odejít. Kvůli tomu se na muže po svém boku moc nedíval, ale i tak si dal záležet, aby jeho slova vyzněla co možná nejvážněji.