Náhody nejsou nehody | cz

IV.

Yoongi došel před známou bytovku, kde se za okny v mnohých místnostech svítilo. Tentokrát si byl jist, že je i jeho blonďatý kamarád doma, jelikož se jej dopředu zeptal, kdy mají zkoušky v divadle. Nehodlal však dát o sobě druhému vědět zvonkem jako obvykle. Místo toho vylovil z kapsy džínů telefon a po vytočení příslušeného kontaktu si jej přiložil k uchu.

"Yoongi-hyung?" tmavovlásek se po zaslechnutí takového oslovení mírně zakřenil, "copak se děje?"

Muž se zrakem sklopeným ke svým nohám přecházel sem tam, u čehož pod ním křupal sníh. Byl rád, že si tentokrát chytře vzal rukavice, takže ho ruce nezábly, a k šále přidal i chlupatou čepici. Připadal si navlečený jako sněhulák, ale alespoň mu nebyla zima. Navíc plánoval, že se dnes venku zdrží o něco déle. "Teple se obleč a přijď dolů. Počkám tu na tebe," promluvil věcně.

"Cože? A co budeme dělat pak?" nechápal Jimin, jemuž druhý nesdělil své úmysly, a tak nevěděl, která bije. Začal však přesto hledat vhodné kousky oblečení, u čehož si hovor zapnul na reproduktor.

"Moc se nevyptávej, abych si to nerozmyslel," zaznělo hlubokým hlasem v žertu a hned na to hovor skončil. Jiminovi to sice vysvětilo pramálo, ale rozhodl se, že nejlepší bude, když učiní, oč byl požádán. Navlékl se do tmavých kalhot, trička, huňatého svetru, obul se do zimních bot a ke kabátu a šále zvolil ještě pletené rukavice. Vrtalo mu hlavou, zda si nemá vzít něco neobvyklého, jelikož mu ale Yoongi nic takového neříkal, nakonec sebral jen mobil, klíče a peněženku a vyrazil.

"To byla rychlovka," zazubil se na něj starší, a když se zastavil přímo před ním, vytáhl z kapsy od kabátu čepici, "myslel jsem si, že si ji nevezmeš, tak jsem pro jistotu sám vzal dvě." To už Jiminovi čepici narazil na hlavu a neopomněl mu jemně cvrnknout do nosu.

"Hyung!" zaprotestoval Jimin, jenž si náhle připadal jako dítě. Všiml si, že je jeho kamarád navlečený stejně jako on sám, a tak mu bylo hned jasné, že dnešní plán asi nebude zdravotnická návštěva u něj v bytě. Docela ho těšilo, že si Yoongi patrně přichystal nějaké překvapení, ovšem znepokojovalo ho, že vůbec neví, kam se chystají. Proto se zeptal: "Kam tedy půjdeme?"

"Ty jsi ale zvědavej! Říkal jsem si, že už jsem párkrát byl u tebe, ale ke mně jsem tě ještě nevzal. Tak bych to rád napravil," osvětlil konečně černovlásek. O drobné zacházce, kterou hodlal udělat po cestě, zatím pomlčel. I to byl však jeden z důvodů, proč tentokrát nepřijel autem. S Jiminem od sebe bydleli asi třicet minut pěšky, a to se mu navíc zdálo jako příjemná procházka.

"Jdeme pěšky?" zajímal se blondýn s úsměvem na rtech. Bůhví proč mu to zvedlo náladu. Celkově si začínal uvědomovat, jaký vliv na něj Yoongiho přítomnost mívá. Cítil se s ním šťastně, čemuž možná napomáhal i fakt, že se během velmi krátké chvíle stal jeho nejbližším člověkem. Ne, že by neměl jiné přátele, ale nutno podotknout, že spousta z nich byla zadaných, a tak si předvánoční čas užívali se svými drahými polovičkami. Na svou otázku každopádně nedostal od druhého odpověď, ale to ani nemusel.

"Jak bylo dnes v práci?" nadhodil mladší z dvojice konverzačně. Šli právě jednou z ulic, jež nevedla přímou cestou k jejich cílové destinaci, jelikož ale Jimin neznal Yoongiho adresu, nezdálo se mu to nijak podezřelé. Mnoho lidí nepotkávali, zato si mohli povšimnout decentní výzdoby, která se táhla na všech lampách, což se samozřejmě blondýnovi líbilo.

"Pracovně. Teď před koncem roku toho máme hodně, ale nestěžuju si. Práce mě baví, jen je to někdy náročné," odvětil Yoongi popravdě, "a co v divadle?"

Jimin si zkousl ret. Netušil, zda by to měl před Yoongim vytahovat, protože se mu to zdálo trochu předčasné, ale nakonec proč ne? Vždyť mezi nimi už stejně došlo k tolika netypickým věcem, že tohle už nebylo o nic divnější. Navíc nepředpokládal, že jej Yoongi se svou oddaností coby lékař odmítne coby kamarád. Nakonec pravil: "Dneska jsme měli poslední zkoušku jednoho představení a v pátek večer budeme hrát premiéru. Tak jsem si říkal, jestli bys nechtěl přijít. Je to taková komedie... možná by se ti to mohlo líbit."

"Rád přijdu!" zahlaholil tmavovlásek vesele, "chtěl bych tě vidět hrát."

"Vážně? To je skvělý! Tedy... já ti pak pošlu zprávou v kolik a kde přesně je to divadlo." Jimin se snažil chovat co nejvíc klidně, ale mohl cítit, jak se mu samou radostí roztlouklo srdce rychleji. Druhý z mužů se cítil podobně. Ačkoliv to ani jeden z nich nevyslovil nahlas.

Brzy se dvojice ocitla na náměstí, kde se to na rozdíl od postranních uliček lidmi jen hemžilo. Dominantu náměstí tvořil vysoký smrk, jenž byl nazdoben velkými stříbrnými a tmavě modrými baňkami a blikajícími bílými světýlky. Po stranách od stromku stály dvě řady stánků s všemožnými pochutinami, nápoji i drobnými věcmi vhodnými jako dárek. Tohle náměstí nebylo ve městě z těch větších, ale Yoongi jej vybral proto, že se nacházelo nejblíže. Podmínku kýčovité vánoční atmosféry to splňovalo, a to bylo ostatně hlavní.

"Yoongi, tohle je taky součást tvého plánu?" užasl Jimin a v jeho očích zářily hvězdičky. Yoongi by se v tom momentu dokázal úplně rozplynout, jak moc na něj působil díky Jiminovu nadšení.

"Když máš tak rád ty Vánoce, aspoň si můžeme dát ten svařák na trzích," ušklíbl se starší a už vedl druhého k jednomu ze stánků. Nakonec si oba kromě nápojů dopřáli ještě něco na zub a Yoongi trval na tom, že za oba zaplatí. Byl ostatně na řadě, protože sám využíval Jiminův byt i pohostinnost. V davu se oba málem ztratili, ale nakonec se přece jen dostali ven, aby svou malou hostinu mohli spořádat bokem od největšího ruchu.

"Díky, hyung," usmál se Jimin spokojeně, když pokračovali ve své cestě k Yoongiho bydlišti. Vyšli z centra a procházeli parkem, kde se všude skvěl bílý sníh, a tak skoro nebylo poznat, kudy vede cesta.

Náhle si Jimin uvědomil, že druhý vedle něj nestojí. Zmateně se rozhlížel kolem, ale nikde ho neviděl. Už se začínal strachovat, že zabloudil, když v tom mu na zádech přistála sněhová koule doprovázená nenápadným hihňáním. "No tohle!" otočil se blondýn směrem, odkud koule přiletěla, a už se skláněl, aby jednu také vytvořil a mohl to druhému oplatit. Ten samozřejmě s odvetou počítal, takže už stačil utéct do dostatečné vzdálenosti. Ale Jimin se nedal a běžel za ním.

Vzhledem k tomu, že Yoongi se celou dobu nepřestál smát, Jimin jej velmi brzy dohonil a sněhovou koulí se mu trefil do levého ramene. Tak započala sněhová bitka, u které se oba řehtali na celé kolo a blbli jako by jim bylo pět. Ani jeden z nich si nedělal hlavu s tím, že by to snad mohlo být trapné, kdyby šel někdo kolem. Oba si to naprosto užívali.

"No počkej, tohle si ještě vypiješ!" zakřičel Yoongi, když mu jedna dobře mířená přistála přímo v obličeji, a část sněhu se mu dokonce dostala i za límec kabátu. Vrhl se k mladšímu a vyzdvihl jej do náruče, načež ho hodil do vysoké hromady sněhu tak, že do ní skoro celý zapadl. Začal se zase smát, z čehož ho už slušně bolelo břicho. Jimin dlouho neváhal a jakmile se alespoň částečně vyhrabal zpod bílé nadílky, stáhl překvapeného Yoongiho s sebou. Ten se ocitl hned vedle něj a do sněhu zapadl podobně jako předtím Jimin.

Tmavovlásek se pomalu vyškrábal na nohy, setřepal ze sebe většinu sněhu a natáhl ruku k Jiminovi, aby mu také pomohl vstát. Když se Jimin vrávoravě postavil, oba muži zvážněli, po předchozím záchvatu smíchu ani památky. Jejich obličeje se nacházeli v těsné blízkosti. Yoongi mohl v očích proti němu opět spatřit drobné jiskérky, než mu pohled sklouzl na pootevřená ústa, skrz která Jimin vydechoval nahromaděný vzduch z předchozích aktivit. V letmém světle vycházejícím z lamp, v opojení svařeného vína a s prokřehlým tělem by Yoongi přísahal, že se v ten moment snad zamiloval. Jimin vypadal dokonale, kouzelně a překrásně a i v jeho pohledu bylo znát, že jej tento okamžik totálně odzbrojil.

Yoongi vztáhl ruku, z níž si předtím sňal rukavici, a studenými bříšky prstů pohladil muže po tváři až k hraně čelisti. Blondýn se po tom doteku mírně začervenal. Když si starší všiml, že na vrcholek Jiminovy čepice začínají dopadat sněhové vločky, na okamžik zavřel oči, aby se probral. Pak rychle z Jimina alespoň zběžně oprášil sníh a pronesl: "Pojď, půjdeme ke mně, abychom nenastydli."

Síla toho okamžiku byla tatam. Ovšem oba tušili, že tohle byl teprve začátek něčeho, co by snad jednou mohlo nastat.