Náhody nejsou nehody | cz

VIII.

"A dávejte na sebe pozor!" strachovala se blonďatá žena již poněkolikáté. Opakovala se tak obvyklá situace, přestože její syn už byl dávno dospělý a hodinovou cestu vlakem jistojistě zvládne. Ona to však patrně myslela všeobecně, aby se opatrovali po těch několik měsíců, co se nejspíš s Jiminem ani Yoongim neuvidí. Taktéž jako obvykle jen stěží potlačovala slzy, když je měli oba muži opustit, a ještě horší byla vyhlídka na to, že se za několik dní bude muset vrátit i její druhorozený syn tam, kde je ho zapotřebí nejvíc.

"Neboj, mami, budeme v pořádku," ubezpečoval svou rodičku Jimin, zatímco ji objímal. I jemu se však nechtělo teplo domova opouštět, protože těch pět dní, které v něm strávil, uběhly až přehnaně rychle. Po boku s Jihyunem a Yoongim neměl ani čas se nudit, přestože většinu času nedělali nic víc, než lenošili, přesně jak Jimin plánoval. Teď však nastal čas přesunout se za Yoongiho rodiči, jak jim slíbili. A koneckonců tam mělo jejich nicnedělání pokračovat, dokud nenastane moment, kdy se budou muset vrátit do běžného života v Seoulu.

Jakmile paní Park propustila svého syna, vzala si do parády i Yoongiho. Za tu dobu jí stačil značně přirůst k srdci, a tak se s ním loučila, jako by i on byl její vlastní potomek. Blondýn se zatím přesunul ke svému otci, se kterým už to takový zdlouhavý proces nebyl. Na závěr si nechal svého bratra, jenž jej tentokrát dobrovolně objal. "Ať se ti s Yoongim daří," mrkl na Jimina, kterému bylo nanejvýš jasné, na co tím naráží. Ten mu to oplatil poznámkou podobného znění, která však souvisela s jeho novým středem zájmu.

"Už běžte, ať vám to neujede," popoháněla dvojici paní Park, jakmile se všichni dosyta poobjímali. Skutečně zbývalo pouze pár minut do odjezdu vlaku, a tak se oba s těžkými kufry dopotáceli do vagónu a spěšně si vybírali místo k sednutí. Nakonec obsadili místa s okýnkem na té straně, kde ještě na nástupišti postávala Jiminova rodina, jež je na nádraží doprovodila, a tak jim mohli při rozjíždění oplácet jejich zběsilé mávání.

"Páni," vydechl s úsměvem černovlásek, který seděl po Jiminově pravici, "letošní Vánoce vážně stojí za to. Tvoje rodina je moc milá." Yoongi něco takového neprohlašoval poprvé. Večer, když oba osaměli v ložnici, si často povídali a starší se několikrát zmínil o tom, jak se mu u jeho rodiny líbí. Jimin sice začínal být z takových poznámek v rozpacích, neboť netušil jak na ně reagovat, ale zároveň ho velmi těšilo, že si to Yoongi myslí.

"Máš pravdu, letos je to hodně živé," souhlasil Jimin. Sledoval zrovna své rodné město přes okno, hlavu opřenou o studené sklo. Vždy si užíval pohled na Busan z dopravních prostředků, protože se prostředí rychle měnilo a on tak mohl spatřit všechna povědomá místa během krátkého času. Vlakem však jezdíval jen někdy. Zvykl si na komfort auta, ale protentokrát se jevilo jako snazší možnost zvolit raději ten vlak. Oba navíc měli svá auta, respektive Yoongi stále ještě půjčené auto, v Seoulu, jelikož na jih republiky odcestovali autem blondýnových rodičů.

"Hyung," vypadlo najednou z Jimina nejistě, "já... jsou tvoji rodiče... bude to v pohodě?" Ani nevěděl, jak přesně by měl své obavy vyjádřit. Dlouho ho nikdo nepředstavil svým rodičům, a tak netušil co od toho čekat. Starší z mužů to však zvládl na jedničku a teď byla řada na něm.

"Jsi nervózní, viď?" ujišťoval se Yoongi zbytečně, "neboj, naši jsou v pohodě, nemáš se čeho bát." Přehodil ruku kolem blondýnových ramen a přitáhl si ho k sobě blíž. Jimin se opřel o jeho rameno, a tak už nesledoval scenérie za oknem, ale místo toho zíral kamsi před sebe. Brzy cítil, jak se trochu uvolňuje, avšak svou pozici neměnil. Seděli mlčky v objetí po skoro celou cestu, dokud se za okny neobjevily první stavby města Deagu.