Život bez Tebe

6. Nálada pod psa

SAN DIEGO, současnost:

Adam poctivě pracoval celé čtyři roky od doby, kdy se vrátil z války. Studium dokončil a splnil si všechna předsevzetí, která si stanovil, co se trvale přestěhoval do San Diega. Práce mu vyhovovala a hlavně ho to bavilo. Častokrát se zaměstnal natolik, že skoro nemyslel na všechno, co se mu stalo počínaje smrti rodičů. Měl velký problém, protože i po dlouhých šesti letech pořád myslel na rodiče i na to, co se mu stalo potom. Nedokázal se zbavit výčitek svědomí z toho, co Sid udělal a také měl v hlavě pořád pád letadla rodičů i válku. Trpěl nočními můrami a nebyl schopný se jich zbavit. Zdálo se mu o sutinách z války, hrozných ranách z raket a střel a zdálo se mu i o pádu letadla, i když u toho reálně nebyl. Ovšem nejvíc se mu zdálo o tom, jak jeho Sid stojí na každém z těch hrozných míst ve svatebních šatech zašpiněných pískem, špínou a krví. Její rozcuchaný účes visel na stříbrných svatebních sponách a závoj měla roztrhaný a špinavý stejně jako šaty. Na obličeji měla šmouhy a byla poraněná. Přesto tam stála pevně na nohou, natahovala k němu ruce a prosila ho, aby k ní přišel. Chtěla snad, aby se vrátil? Těm snům nerozuměl, ale k terapeutovi nechodil, protože si nechtěl přiznat problém a ani o tom nikomu neřekl, ani dědovi ne. Na Sid se mu zapomenout samozřejmě nepodařilo. Pořád jí vroucně miloval. Nicméně byl stále přesvědčený, že bez něj jí bude rozhodně líp. Každopádně jí měl stále v myšlenkách a proto byl rád, že byla jeho práce občas tak náročná, protože se mu díky tomu mnohdy podařilo nepomyslet na ní celý den. Až večer, když se konečně ukládal k spánku se mu znovu zjevila její tvář na druhém polštáři. Usmívala se na něj těma svýma přátelskýma modrýma očima a přála mu dobrou noc tím zářivým úsměvem. S touto představou usínal každou noc a i když věděl, že už vedle něj takhle nikdy usínat nebude, měl tyhle představy před spaním nejradši. Nechtěl si to přiznat, ale strašně se mu po ní stýskalo. Pořád měl ale zároveň v hlavě všechny ty hrůzy, kterými si prošel a věděl, že i kdyby se rozhodl vrátit, vidět jí nebo o ní dokonce zabojovat, nemohl by s ní být, protože všechno, co si nese z války, jeho nálady, agrese, jeho špatná povaha, kterou rozhodně neznala, protože už nebyl tím, kterého znala dřív a kterého tak milovala... zkrátka si zasloužila víc. Z Adama se za ty poslední čtyři roky stal uznávaný specialista, který se především zabýval rozmnožováním a zachováním vzácných zvířat, zejména tedy plazů. Také byl koordinátor a velice často létal po celé Evropě, po různých ZOO, přednáškách a konferencích. I v Česku se za ty roky občas objevil a mohl tím pádem vídat dědu. Vlastně mu zrovna jeden let zpět do vlasti hrozil a to dokonce do ZOO, kde pracoval jeho děda. O tom, že tam pracuje i Sid samozřejmě nevěděl. Nevěděl o ní nic na vlastní žádost. Měl sice občas pocit, že o ní děda ví víc než tehdy, kdy se spolu tak strašně pohádali a kdy mu děda řekl, že jí viděl naposledy v den jejich svatby. Tehdy mu řekl, že přerušila studia veteriny a odstěhovala se. Už tenkrát mu to nesedělo. Musel uznat, že o tom často přemýšlel, protože Sid by se školy jen tak nevzdala. S rodinou bojovala tvrdě a dlouho na to, aby se na to jen tak vykašlala. Možná nechtěla být na očích spolužákům. Spousta z nich na jejich svatbě byla a hodně z nich mu po tom fiasku volala, Adam se ale odřízl od každého. Každopádně doufal, že se Sid do školy nakonec vrátila. Nerad by, aby studia vzdala úplně. Být veterinářkou byl vždycky její sen. Adam se o tom ale snažil moc nepřemýšlet. Sice netušil, kam dál směřoval její život a měl strach, že se kvůli němu veterinářkou nikdy nestane, bylo pro něj ale jednodušší se tím nezabývat. Už tak měl dost výčitek svědomí vůči ní. A právě kvůli těmto myšlenkovým pochodům byl radši, že má práci, při které má pořádně zaměstnaný mozek. Dnes to bylo ale horší. Něco se blížilo. Něco, čeho se nejvíc bojí. To, čeho se ale nejvíc bál, bylo setkání se Sid a to bylo nereálné, protože šance, že by se Sid objevila v San Diegu byla skoro nemožná. Čekal ho ale let do Čech z pracovních důvodů. S největší pravděpodobností totiž pojede právě do Dvora Králové vyjednat s ředitelkou Roklovou přijetí krokodýla štítnatého do jejich ZOO. Adam měl náladu pod psa, tedy víc než obvykle. I ostatní v práci, které dnes a denně častoval svou milou povahou, si všimli, že je podrážděnější než obvykle a někteří na to reagovali dost negativně, což nakonec vedlo k sporům, a ty většinou Adam vyhrával. Byl zrovna ve své laboratoři úplně sám a pročítal si odborné články k vylíhnutí vajíček vzácných kober a pořád se nedokázal plně soustředit. Stále měl pocit jakoby se snad mělo něco změnit a beznadějně doufal, že se to nebude týkat jeho předchozího života nebo nedej bože Sid, se kterou je vlastně celý jeho předchozí život spojený. V ten moment, kdy mu opět přišla na mysl Sid, mu zazvonil telefon a na jeho displeji se objevil děda. Adam si povzdechl, protože to trochu čekal. Na druhou stranu to byla příležitost říct mu o jeho pracovní cestě do jeho ZOO. Věděl, že mu tím udělá určitě radost.
"Ano, dědo? Dobře, že voláš," pozdravil ho Adam a zaposlouchal se do odpovědi na druhé straně linky: "Ahoj Adame," řekl Josef, aniž by Adam tušil, s Alicí Novotnou po svém boku: "musím s Tebou mluvit."