Život bez Tebe

24. Noční tvor

"Už musím jít, holčičko, zavoláme si," řekla jí mile a políbila vnučku na obě tváře. Sid se na ní usmála a také jí políbila. Pak se ale k jejímu překvapení Sidonie otočila i na Adama a stejně mile, i když s větší vážnost, se rozloučila i s ním: "Ahoj, Adame, určitě se zase někdy uvidíme a jen tak dál." Adam se na Sidonii usmál a potřásl si s ní rukou. Sid pak už jen šokovaně sledovala, jak její babička odchází. Když ale kolem vnučky procházela, poplácala jí mírně po tváři: "Dýchej, broučku, dýchej." S těmito slovy odkráčela svým vznešeným krokem na svých drahých botách s luxusní kabelkou zavěšenou na předloktí a k údivu Sid bylo jasné, že se babička trochu baví na její účet, protože jí přijde velice vtipné, jak je vnučka šokována z náhle změny jejího postoje. Sid se za ní otáčela a sledovala, jak odchází, a to se zmateně roztaženýma rukama a pak se rychle s pusou udiveně a vyloženě otevřenou otočila zpět na Adama: "Jako vážně??"
"Hele, já chápu, že to vypadá divně, já Ti to vysvětlím..." Začal Adam se spojenými dlaněmi k sobě, Sid ale neměla v plánu poslouchat žádná vysvětlení a využila toho, že spatřila v dálce jdoucího Alberta za Adamovými zády: "ALBERTE! POČKEJ NA MĚ!" Adam už pak neměl šanci cokoli říct: "Od Tebe už kromě práce nechci slyšet vůbec nic a žádám Tě, drž se od mý rodiny dál," zasyčela na něj a běžela k Albertovi. Nyní to byl naopak Adam, kdo se za ní otáčel s otevřenou pusou a udiveně sledoval, jak Sid běží k tomu blbečkovi, který se na ní nechutně usmíval a zastavil se, aby počkal, až ho doběhne. Když k němu přiběhla, tak si něco říkali, nejspíš se zdravili a pak pokračovali dál v chůzi: "No Tobě jí nenechám, Ty slizoune," ulevil si pro sebe Adam a už v tu chvíli byl rozhodnutý, že Sid nevyhoví a začne pracovat na tom, jak se k ní dostat blíž a znovu si získat její důvěru. Nevěděl, jak to dopadne, ale to, že se Sidonie rozhodla na základě jeho pracovních úspěchů respektovat jeho přítomnost v ZOO, by mu mohla být ku prospěchu. Každopádně ať už se mu Sid podaří získat zpátky nebo ne, Albertovi Polákovi jí nenechá ani ve snu. Vzal naštvaně opřené hrábě a sám si šel po své práci. Celý den na to ale myslel a byl zklamaný. Myslel si, že když to se Sidonií v klidu vyřeší, aby nedocházelo k ostrým střetům, bude mít Sid radost. Vůbec ho nenapadlo, že by se zlobila. Proto, když pak odpoledne potřeboval zkontrolovat jednu želvu, byl rád, že se ohlásila Anežka, protože nevěděl, jak by se k Sid choval: "Jsem rád, že si přišla Ty. Se Sid jsem se dneska už do střetu dostal."
"Jo, to nejsi jedinej," konstatovala Anežka spíš pro sebe než pro něj, když si ale všimla jeho zmateného výrazu, mávla nad tím rukou: "Neřeš to. Vždyť jí znáš. Potřebuje vychladnout."
"Jasně, no tak se pojďme podívat na tu želvičku," odpověděl jí trochu smutně Adam, protože nejspíš doufal v něco konkrétnějšího, a s Anežkou přešel k problémovému zvířeti. Sid strávila zbytek dne u nemocného Ollieho a kontrolovala jeho stav a také nebyla úplně nadšená z událostí dnešního dne. Byla tak rozhozená, že se rozhodla nechat jít Anežku domů a vzít hlídku i přes noc. Adélce jen rychle zavolala, že domů nepřijde a u Ollieho už se pak jen oddávala vlastním myšlenkám, které jí skoro až mučily. Nevěděla, co si s tím vším počít. Anežka měla nejspíš pravdu. Bála se mu odpustit, bála se, že mu ostatní odpustí a ona toho nebude schopná, protože oni nevědí všechno, ale ona ano. Nejen, že to věděla, ona to zažila, a to jí drželo zpátky. Vyhovovalo jí být na něj hnusná a odehnat ho tak od sebe. Zatím neviděla jiné řešení. Neexistovalo nic, co by mohl udělat, aby s ním dokázala normálně mluvit. Takže její rozhodnutí bylo celkem logické. Rozhodla se na to už nemyslet a trochu jí k tomu i pomohl Ollie. Při nočním strážení bohužel našla krev v jeho výkalech, což mohlo znamenat i nádor. Píchla mu regulátor trávení, který mu uleví od bolesti a utiší střevní sekreci. Poté hned na ráno vypsala endoskopii, která bude nejšetrnějším vyšetřením. Po druhé ráno už byl Ollie klidnější a spal, proto se i Sid na chvíli natáhla na kanape v odpočinkové místnosti, kam většinou chodily právě při akutních nočních situacích, kdy bylo třeba v ZOO přespat. Položila se, přikryla se dekou a dala si upozornění na hodinku, aby šla zase pacienta zkontrolovat. Moc toho nenaspala, protože měla v hlavě Adama, babičku i Alberta a nějak si pořád nebyla jistá svou situací. Spánku tedy moc nedala, ale aspoň na chvíli se jí usnout podařilo. Když pomalu svítalo, naposledy ještě zkontrolovala Ollieho a pak už spát nešla. Oblékla si dlouhé černé kalhoty, bílé tílko a přes to jen přehodila mikinu s logem ZOO, protože v noci a nad ránem byla už přece jen zima. Vylezla z pavilonu a šla se trochu projít. Potkala cestou ochranku, která jí trochu vyděsila, ale nakonec se se smíchem rozloučili: "Vy jste noční tvor, doktorko. Neztraťte se nám." Sid kolegovi jen se smíchem mávla na rozloučenou a pokračovala dál. Procházela se dost nepřítomně a ani úplně nevnímala, kudy přesně jde. Poslouchala zvuky nočních zvířat, za chůze si objímala paže a prostě jen tak bezmyšlenkovitě procházela uličkami, až se najednou ocitla u pavilonu plazů. Uvědomila si, kde stojí a musela se ironicky zasmát sama sobě: "Tohle je fakt směšný," řekla si potichu sama pro sebe.