Život bez Tebe

37. Mluv semnou

Další dva dny se stále řešila kauza kobry černé. Na tiskové konferenci se naštěstí vysvětlila situace a Adamovo i Sidino jméno bylo kompletně očištěno. Některé zlé kolegyně sice pořád neměly Sid rády, ale drb se stal pouhým drbem a pravda vyšla najevo. Albert běsnil a vymýšlel, jak jim uškodit jinak. Hlavně Sid, která mu zhatila plány. Bylo mu jasné, že nejlepší pomsta pro Sid by bylo odříznout ji od Adama. Už jednou jí to ublížilo, tak proč by to nefungovalo i teď, když do něj byla zcela evidentně pořád úplný blázen? Sid a Adam mezitím kolem sebe kroužili a oba byli na pochybách. Sid byla pořád zmatená a nebyla si jistá, jestli si má Adama pustit víc k tělu a Adam si zase nebyl jistý, jestli má zkusit přiblížit se a nebo počkat, až co udělá ona. Stýskalo se mu, chtěl jí zpátky, ale nechtěl na ní tlačit. Když ale přišla další den ráno do plazárny s dalšími vitamíny, rozhodl se toho využít a prostě to risknout. Chtěl si s ní konečně promluvit. Když vešla dovnitř, zvedl se od stolu a opatrně k ní přistoupil. Chvíli se na ní jen díval, což Sid rozhodně nenechávalo klidnou. Držela krabici s vitamíny a Adam položil ruce na hřbety těch jejích. 
"Musím se vrátit k práci," řekla potichu a Adam pochopil, že je tak nervózní z rozhovoru s ním, že opět radši volí útěk, než by s ním mluvila. Už si myslel, že se může oddálit od plánu udržovat si distanc, jak mu radila Alice, ale najednou ho polila studená sprcha a uvědomil si, že ona na to připravená není. Přesto se musel o sblížení pokusit. Už neměl sílu na to se jí vyhýbat a dělat, že k ní nic necítí: "Můžeme si, prosím, promluvit? Prosím... Jen... Mluv semnou!"
"Ale o čem chceš mluvit?" Zeptala se ho nejistě, i když trochu tušila, o co jde.
"O nás," odpověděl nejistě: "o našem dítěti, o všem co se stalo tehdy a teď. Je toho dost, o čem mluvit, nemyslíš?" Adam jí sebral krabici s vitamíny, kterou držela a položil jí na stůl. Pak se vrátil k ní a chytil jí za ruce: "Víš,..." začala pomalu a hypnotizovala jejich ruce. Adamovi bylo jasné, že se jeho pohledu schválně vyhýbá: "já jsem ráda, že je to teď tak, jak to je, Adame. Že spolu vycházíme v práci a že si to prostě zbytečně nekomplikujeme minulostí," Sid k němu zvedla oči a v jejím výraze svítily omluvné jiskry: "Tak si to, prosím, nekažme, ano?" Adam se zhluboka povzdechl a chtěl jí odporovat, Sid mu ale nedala šanci. Stiskla jeho ruce ještě silněji, vyhoupla se na špičky a dala mu pusu na tvář: "Takhle to bude lepší pro nás pro oba." Adam z toho posmutněl, ale přikývl a za její polibek na tvář ji políbil na čelo: "Tak dobře, budu to respektovat." Sid ještě chvíli stála se sklopenou hlavou a tiskla mu ruku, než si skousla spodní ret a bez jediného pohledu, který by mu věnovala, ho pustila a odešla ze zázemí. Jisté však bylo, že stěží potlačovala slzy. Adam ztrácel veškerou naději, ale pořád si to nechtěl přiznat. A tak se rozhodl, že se znovu sejde s Alicí a požádá jí o pomoc, protože už byl natolik zoufalý, že neměl na výběr. Šli spolu na oběd a celé to probrali. Alice ho trpělivě poslouchala a nakonec mu velice ochotně slíbila, že si se Sid promluví a pokusí se jí přesvědčit, aby za ním zašla sama. A tak se stalo, že Sid večer zaťukala Adamovi na dveře. Netušil, že by to mohlo jít takhle rychle a tak byl hodně v šoku, když otevřel dveře a našel tam právě ji: "Ahoj Adame," pozdravila ho nesměle, zatímco jí ustoupil a nechal jí vejít dovnitř: "Ahoj, nečekal jsem Tě... Teda... Myslím..."
"Ne takhle brzo?" Dokončila za něj otázku: "Předpokládám, že za mámou si byl, ne?" Adam se zatvářil trochu provinile, ale Sid se evidentně nezlobila: "Není to pro mě jednoduchý," pokračovala dál Sid a z kabelky vytáhla malou krabičku, kterou mu podala: "Tohle je pro Tebe." Posadili se ke stolu naproti sobě a Adam otevřel krabičku. Neměl vůbec tušení, co v krabičce najde, o to víc byl překvapený. Bylo v něm to jediné, co po jejich dítěti zůstalo. Obrázek ultrazvuku a malé nedokončené papučky: "Osmitýdenní zázrak," řekla Sid smutně: "příště nezačnu plést takhle brzo." Adam se na ní překvapeně podíval a Sid najednou došlo, co řekla: "Teda... Pokud bude nějaké příště samozřejmě." Adam se pohledem vrátil k obsahu krabičky a najednou si všiml ještě jednoho velice malého předmětu. Byl to její zásnubní prstýnek, který jí nasadil, když jí žádal o ruku. Chvíli mlčky seděli, než se Sid dala do vyprávění a Adam konečně pochopil, čím si jeho bývalá láska prošla od doby, kdy jí opustil. Pozorně jí poslouchal a prsty si hrál s jejím prstýnkem: "Zničil jsem Ti život," konstatoval smutně, když Sid s vyprávěním skončila. K jeho překvapení ale zakroutila hlavou: "Ne, Adame, nezničil. Teď už to vím. Vinila jsem Tě, nepopírám. Ale já už se nezlobím," řekla mu a chytila ho za ruce: "chci, abychom spolu v pohodě spolupracovali a snažili se na minulost zapomenout. Víš, už jsem se trápila dost. Kromě mámy to z rodiny ani nikdo neví. Tvůj děda to neví a já chci, aby to tak zůstalo. Chci žít zase v klidu, Adame." 
"Budeš," odpověděl jí prostě. Oba měli ruce podepřené lokty o stůl a prsty měli vzájemně propletené. Adam políbil klouby jejích prstů a pak jen tiše řekl: "To slibuju."