Život bez Tebe

44. Strach z budoucnosti

Sid ráno otevřela oči a než se úplně probrala a promnula si oči, upřela pohled na svůj šikmý strop nad postelí, kde měla barevnou koláž plnou fotek svých přátel a rodiny. Koláž byla ozdobená různými ručně dělanými dekoracemi, stejně jako zbytek pokoje. Když se konečně probrala, ve vteřině jí probleskla hlavou vzpomínka na včerejší večer a ona si najednou uvědomila, že to nebyl sen, ale skutečnost, což dokázal i srolovaný certifikát o pojmenování její hvězdy Sidonie Anny na jejím nočním stolku. Sid se okamžitě usmála a usmívala se ještě hodně dlouhou dobu po tom. Sešla dolů, kde na ní už netrpělivě čekala spolubydlící.
"Ani mi to asi neříkej," zasmála se Adélka: "ten přitroublej úsměv zamilovaných vidím až sem."
"Hahaha, tak Ti nic neřeknu, když nechceš," řekla Sid pobaveně a posadila se. Adélka ale zakroutila hlavou hned, jak kousla do svého toustu a ještě s plnou pusou řekla: "Ani náhodou, koukej vyprávět!" Sid se tomu zasmála, ale kamarádku poslechla. Odvyprávěla jí celý večer včetně toho sladkého závěru: "Chápeš to? Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou jsem prostě měla potřebu ho políbit. On po mě pojmenoval hvězdu, chápeš? Adam, který má problém koupit kytku nebo se mile usmát na své okolí, udělal něco tak romantického. Bylo to něco neuvěřitelného a já zase cítím ty motýlky v břiše."
"Ty vole, Sid... Dávej si bacha," řekla po chvíli Adélka na půl starostlivě, na půl pobaveně: "Jsi v tom zase až po uši." Sid na malou chvíli zmrzl úsměv na tváři: "Jo, to máš pravdu. Víš, nebyla jsem šťastnější od potratu než jsem teď, ale taky jsem nebyla vystrašenější. Mám strach, že mi znovu ublíží nebo že já ublížím jemu. Bojím se, že to ve mě pořád je a že jednou nás naše minulost rozdělí. Nevím, jestli bych to znovu zvládla."
"Musíš to risknout. On Tě miluje, Ty miluješ jeho, víc vědět nemusíš. Ostatnímu dej čas..." odpověděla Adélka konejšivě. Věděla, že kamarádka má strach a že jí to děsí, chtěla ale, aby to konečně hodila za hlavu a snažila se být šťastná a totéž jí i o pár hodin později řekla Anežka v infocentru na kávě: "Musíš tomu dát šanci. Hlavně zase neutíkej, slib mi to."
"To nemůžu. Víš, jaká jsem. Utíkání je moje druhé jméno a jeho vlastně taky," řekla Sid: "Když já... Jsem šťastná a celý ten večer... Mám toho plnou hlavu a je jasné, že jsem do něj zase zamilovaná a nejspíš jsem ani nepřestala být, ale... Co mám dělat? Poraď mi," Sid byla evidentně hodně zoufalá, Anežka ale měla jasno: "Jdi za ním, polib ho a řekni mu to samé, co si teď řekla mě. Prostě si o tom upřímně promluvte." Sid o tom chvíli přemýšlela a nakonec uznala, že jiné východisko není. Musí s ním o tom mluvit, být upřímná, říct mu co cítí. Adam uvažoval hodně podobně. I on byl hotový z předešlého večera a další den skoro nespal. Její polibek ho stále pálil na rtech. Věděl, že hvězda bude mít úspěch, i když se trochu bál, že to přehnal, na druhou stranu nikdy by se ani neodvážil doufat v polibek. Byl tak něžný a zároveň vášnivý, byl to polibek lásky, který dostával naposledy před lety, a to pouze a jedině od ní. Žádná žena by ho nikdy nemohla líbat tak jako ona. Adam byl zasněný celý den, snažil se soustředit na práci, ale moc se mu to nedařilo a když za ním přišel děda, musel se svěřit: "Bylo to jako dřív, dědo. Bylo to prostě úžasné. Měla takovou radost, tančila semnou, naslouchala mi, zajímala se o můj život za posledních pár let, usmívala se na mě a vyprávěla mi zase o tom svém a po tom, co jsem jí ukázal tu hvězdu, mě políbila. Bylo to, jako bych nikdy neodjel. Nesmím to zase podělat, dědo. Nesmím..." Jeho děda ho pozorně poslouchal a měl neuvěřitelnou radost z toho, co slyšel. I on však sdílel jeho obavy. Na Sid se muselo opatrně, byl si ale jistý, že i ona jeho vnuka miluje a že zkrátka stačí, aby si promluvili: "Promluvte si o citech i vašich obavách. Bez upřímnosti druhou šanci jen těžko dostanete." Adam mu chtěl dát za pravdu, když najednou uslyšel kroky. Byl to ten, kterého chtěl vidět úplně nejmíň, totiž Albert. Vstoupil s tím svým arogantním krokem a významně se zahleděl na Josefa, který pochopil, že se má vzdálit: "Uvidíme se později." Adam přikývl a vstal z židle za počítačem, na které doposud seděl: "Co zase chceš?"
"Pozor na jazyk. Nezapomeň, že jsem člen vedení!" Varoval ho Albert autoritativně.
"Který nemá v tomhle pavilonu, co dělat. Na to jsou předpisy. To bys měl vědět, Ty člene vedení," zasmál se Adam ironicky. Albert to ale přešel: "Nemysli si, že to co si udělal, Ti projde. Dostanu Tě, Adame a tu Tvojí malou potvoru taky. Řekni, jak by asi Sid zasáhlo, kdyby celá ZOO zjistila pravdu o Vaší minulosti. Totiž, že si hajzl, co jí nechal stát před oltářem ve svatebním a zabil její dítě!" Albert se ironicky usmíval, ale ne na dlouho. V okamžiku, kdy se zmínil o dítěti, pocítil na tváři ránu a zanedlouho i hořkou pachuť krve. Albert zavrávoral, ale stačil se zachytit akvária s želvami. Adam byl ale nepříčetný a nezastavilo ho to, chytil ho za flígr a dal mu další. Albert tentokrát upadl a tak ho Adam vzal za flígr znovu a postavil ho na zem: "Necháš jí na pokoji nebo přísahám..."
"ADAME, PŘESTAŇ!" Adam se otočil za hlasem ke dveřím a Albert se zakrvácenou tváří udělal totéž. Byla to Sid a v očích měla strach, vztek i starost.