Život bez Tebe

18. Madagaskar

Oba stáli nehnutě. Sid nevěděla, jak zareagovat a celá zdřevěněla, takže raději čekala na jeho reakci. Ani Adam se však k žádné neměl. Díval se na ní a bylo evidentní, že měl jednu z těch svých, již teď známých, milých nálad. Sid po dobu své dovolené už zaslechla, že si získal místo hlavního bručouna a že je s ním strašně těžké vyjít, protože je zkrátka protivný a občas prý až domýšlivý. Také se mu tu podle pavilonu plazů začalo říkat "Haďák". Samozřejmě ho tak ale nikdo neoslovoval, pouze mu tak říkali, když o něm mluvili v kantýně nebo při jiných příležitostech. Adam se moc nedružil, takže většinou zase rychle zmizel: "Promiň, já..." Sid promluvila jako první, protože bylo jasné, že se k tomu Adam nechystá, i když by to uvítala spíš: "... já jsem Tě hledala a nevěděla jsem, že jdeš zamnou... Teda, neslyšela jsem Tě..." Adam, který stále držel Sid za lokty se na ní díval s kamenným výrazem, až jí to trochu děsilo. Po pár vteřinách jí ale beze slova pustil. Nechal jí, aby se i její sevření v rukou uvolnilo a ona mohla pustit jeho tričko, odstoupit od něj a přestat se opírat o jeho tělo. Sid udělala krok zpátky a raději oči upřela do dřevěné lávky, na které stále stáli: "Přišla jsem místo Anežky," pokračovala ve vysvětlování klidným hlasem, zrak k němu však nezvedla. Po chvíli dostali oba stejný nápad a tak pokrčili kolena a oba se sehnuli pro její brašnu, kterou upustila. V ten moment se jejich ruce spojily na rukojeti brašny a oba se znovu podívali jeden druhému do očí. Sid byla ve svých citech zmatená a nedokázala s určitostí říct, jestli jí to je nebo není příjemné. Po chvíli však konečně Adam poprvé promluvil: "Já to vezmu, v pohodě." Sid tedy přikývla a vymanila svou ruku z jeho doteku. Nechala ho, aby brašnu vzal a stejně jako on znovu vstala a nechala se doprovodit po lávce dovnitř zázemí, kde by měl být chovatel zvířat Madagaskaru a tropického lesa spolu s želvou, kterou přišla vyšetřit: "Co jí vlastně je?" Zeptala se ho opatrně, zatímco šli oba v dost trapném tichu. Adam nasadil svůj další kamenný výraz a chladným hlasem, i když zcela profesionálně, začal vysvětlovat situaci. Sid ho pozorně poslouchala, přikyvovala a souběžně šla po jeho boku dál. Nejspíš věděla, v čem je problém, takže jakmile dorazili, začala želvu prohlížet a navrhla řešení prakticky hned. Adam jí celou dobu sledoval zvědavýma očima a v duchu se na ní hrdě usmíval. Nevěřil, že bude až takhle dobrá, protože neměla dostudováno až tak dlouho. Další důkaz, že Anežčina ochranná křídla jsou ta nejlepší, která mohla dostat: "Takže dodržte tento postup," říkala zrovna ošetřovateli: "mělo by to být tím. Myslete na to, že v některých případech jsou zvířata jako lidé. Mohou být prostě jenom unavení." Chovatel pavilonu přikyvoval a usmíval se na ní, zatímco ona se zdvořile usmívala na něj. Byl to starší kolega těsně před důchodem, ale hned bylo vidět, že spolu mají hezký pracovní vztah a že na ní chovatel hodně dá: "Zítra se na ní přijdu znovu podívat."
"Super, doktorko," odpověděl chovatel: "děkuju, že jste si našla čas. Tohle mě nenapadlo."
"To je v pořádku," řekla Sid a ukládala si do brašny náčiní. Chovatel vzal s pomocí druhého pracovníka skoro dvacetikilovou želvu a odnesl jí pryč, zatímco Sid dělala, že kontroluje obsah brašny. Pravda byla, že sbírala odvahu. Nakonec to byl ale konečně Adam, který začal dřív, čímž se jí ulevilo: "Asi bychom si měli promluvit, viď?" Sid k němu zvedla oči a nervózně si olízla rty, což musel přiznat, že ho vyvedlo z koncentrace. Úplně zapomněl, jaké to je, když je nervózní a buď si olizuje rty nebo se kouše do jazyka nebo rtů. Miloval tahle její obyčejná gesta, kterými vyjadřovala své pocity, ale bylo to už tak dávno, že na ně skoro zapomněl.
"To jo, to bychom měli a já bych radši, kdybysme to udělali co nejdřív," odpověděla mu nejistě: "půjdeš mě doprovodit?" Adam přikývl a snažil se nejednat tak chladně a bezcitně jako s ostatními, ať už s nimi řešil cokoli. Za prvé, věděl, že Sid by si to líbit nenechala a nejspíš by mu to u ní neprošlo, jako mu to neprochází u Anežky a za druhé, se tak k ní chovat ani nechtěl. Potom co jí udělal, by bylo víc než na místě, aby se choval sice s odstupem, ale profesionálně a hlavně slušně bez dávky arogance nebo nepříjemného chování. Sid cítila, že je nervózní stejně jako ona. Když tedy bok po boku šli opět po dřevěné lávce, zastavila se, položila si brašnu a lokty se opřela o zábradlí. Zaměřila svůj zrak na jezírko pod nimi a zaposlouchala se do ptačího brebentění, zatímco Adam jí napodobil a opřel se podobným způsobem. Chvíli oba mlčeli, když po chvíli se Adam krátce rozesmál a nevěřícně zakroutil hlavou. Upoutal tím její pozornost a získal na pár vteřin její pohled upřený na jeho tvář: "Promiň," omluvil se hned: "jen, že... ještě před nedávnem jsem si myslel, že k tomuhle rozhovoru nikdy nedojde. Že už Tě neuvidím a bylo doslova jednodušší se přesvědčovat, že si určitě vdaná, šťastná a možná že máš dokonce i děti. Nečekal jsem, že budu stát před něčím takovým."
"To já taky ne," odpověděla mu klidně. Zrak stále upírala na jezírko a pak ho najednou překvapila tou otázkou: "Tak co budeme dělat?"