V záři temnoty

Objev

Katrin- normálně
Nikolaj- tučně

Konec minulého dílu:
Ostře jsem se nadechla a trhnutím jsem otevřela oči. Znovu jsem sebou trhla. Vyděšeně jsem koukala na obraz přede mnou. Na ty oči.

Dívala jsem se přímo do temně černých očí s naprosto rudými zornicemi, který svítili jako slunce uprostřed zapomenuté galaxie.

"Dobré ráno, sluníčko."

Promluvil na mě melodickým hlasem Keres.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Švihem jsem se vymrštila do sedu. Zrychleně jsem dýchala a snažila se pochopit, co se to kurva děje. Ale nešlo to. Naposledy, co si pamatuju je to, že jsem se obětovala. Pro Nikolaje.

A teď? Ležím v posteli a koukám do těch naprosto fascinujících očích. Nemám nejmenší ponětí, co se tu kurva děje.

Keres se jen ušklíbl a naklonil zamyšleně hlavu na stranu.

"Copak? Oněměla jsi snad? To by byla upřímně nemilá situace."znovu na mě promluvil tím sametovým hlasem.

Naprázdno jsem polkla a snažila ze sebe vydat aspoň nějaký ten zvuk. Nešlo to. Krk jsem měla vyschlý jako poušť. Jako by mi četl myšlenky, kývl směrem k nočnímu stolku vedle postele. Stála na ní sklenice vody.

Podezřívavě jsem si ho prohlédla a pak jsem to samé udělala i sklenici. Povytáhla jsem obočí ve znamení: Vážně si myslíš že ti budu důvěřovat natolik abych se z toho napila?

Znovu se uchechtl. Vstal z postele a popošel pár kroků ode mě.

"Víš jakou mi dalo práci tě sem dostat? Proč bych tě chtěl po takové námaze hned zabít? Navíc jed je pro slabochy, kteří se bojí podívat své oběti do očí. Můžu tě ujistit, že já slaboch nejsem. Rád si vychutnávám jejich utrpení. Ale neboj s tebou mám ještě velké plány."mluvil lehce jako by se bavil o počasí a ne o smrti.

Velké plány. Naprázdno jsem polkla. Je to dlouhá doba, kdy jsem se takhle naposledy bála. Tohle nebyl normální nepřítel, kterého porazim mávnutím ruky. On je něco víc. Cítila jsem z něj magii, temnou magii. A to nesvědčí nic dobrého. Nejvíc mě zaujal, ale taky fakt, že vypadá jak vrah a mluví jak maniak. Ta kombinace není nic dobrého. Lehce jsem si poposedla. Musím zkrotit strach a zachovat klid. Musím se odtud nějak dostat.

Natáhla jsem ruku k vodě a pevně jsem ji stiskla. Nejsem slabá a už vůbec ne hračka. Několika loky jsem vodu dopila. Konečně se mi přestal tak svírat krk a já mohla vydat aspoň nějaký zvuk vzdáleně podobající se řeči.

"Kde to jsem?"zeptala jsem se na první otázku, která mě napadla.

"V mé ložnici."odpověděl prostě.

Udiveně jsem zamrkala. Až teď jsem si teprve pořádně prohlédla celou místnost. Nacházela jsem se v rozlehlé místnosti s platinově modrými zdmi. Byli tu taky tři velká okna, která ale byla zatmavená takže jsem neviděla ven a nikdo neviděl dovnitř. Spíš to vypadalo jako zrcadlo než okna. Byli tu dvoje dveře. Jedny naproti posteli a druhé na pravo ode mě. Byli vytvořený z tmavého dřeva stejně jako zbytek nábytku. Byl tu jeden velký stůl, noční stolky, poličky a skříň na oblečení. Celá místnost měla různě malé zlaté prvky. Měla jsem dojem jako by mě někdo posadil do palácového pokoje a k tomu tam dodal pár modernějších prvků, aby mi to připomínalo více domov. Bylo to....zajímavý.

Uvědomila jsem si, že díky svým sněhové bílým vlasům vypadal Keres jako slunce i měsíc celé místnosti. Proto nejspíš ty tmavé barvy. Potřebuje mít moc, neomezenou a žhnoucí jako slunce samotný. No jo co taky čekat od takového maniaka.