V záři temnoty

Vše má své meze

Katrin-normálně
Nikolaj-tučně

Vystrašeně jsem ustoupila pár kroku dozadu. Přede mnou stál Keres s roztaženými obrovskými tmavými křídli, které se mihotaly jako z mlhy. Teď už mi nejezdil jenom mráz po zádech. Měla jsem strach. Ohromný spalující a pohlcující.

Zvedla jsem ruce před sebe a bez rozmyšleni jsem na něj vyslala obrovský proud magie. Kus toho strachu ve mě. Mířila jsem přímo na jeho hlavu. Na ty jeho platinové vlasy a na ty rubýnové oči.

Skoro až znuděně zvedl jednu ruku a rychle s ni švihl směrem k zemi. Odrazil můj proud magie jako by to byl otravný hmyz. Když se však na mě znovu podíval, jeho výraz už nebyl tak samolibý a tak vyrovnaný. Rysy mu ztvrdli a jeho pevný hlas se nesl místností s ohromnou hlasitostí.

"Nasaďte ji Kruhy."rozkázal směrem k strážným a při tom mě propaloval pohledem.

Okamžitě ke mě přispěchali a popadli mě za ruce. Jeden z nich vytáhl z kapsy dva zlaté náramky. Nevypadali jako okovy. Spíš jako módní doplněk. To jsem se však krutě zmýlila.

Když mi je nandali na předloktí vykřikla jsem. Náramky se začali točit kolem mých rukou dokud se neomotali třikrát. Pak se s hlasitým křupnutím zavřeli. Pálili mě na kůži a já cítila jak se mi jak milion jehliček zabodává do pokožky. Pálilo to a čím víc jsem se jich chtěla zbavit, tím víc se mi zabodávali do kůže. Chtěla jsem je zkusit ztrhnout pomoci magie, ale.....nefungovala. Náramky se jenom rudě rozzářily a více se mi utáhli a vyslali mi do těla ohromný šok. Znovu jsem bolestně zakvílela. Bolest to byla nesnesitelná.

"Ach Katrin. Ani nevíš jak neodolatelná jsi když posloucháš. Když se poddávaš rozkazům a posloucháš mě na slovo. To ty ale nedokážeš."přistoupil až ke mě a prsty mi nadzvedl hlavu, abych mu viděla do obličeje.

"Budeme tě to muset naučit. Mám dojem totiž, že si to ještě neuvědomuješ, ale teď už nehraješ jenom za sebe. Teď už nezáleží jenom na tobě. S tvým životem je spjato více osudů než si vůbec uvědomuješ."zašeptal slastně.

Vztekle jsem zavrčela. Bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Nechápala jsem, co tím myslel, ale nelíbí se mi ani jedno ze slov, který vypustil z úst.

"Doufám, že se kázni naučíš sama. Protože jestli to nezvládneš ty, začnu tě učit kázni já. Pamatuj si. Poslušnost je jak moc, čím více ji máš tím více ji vyžaduješ."s těmito slovy se ode mě odvrátil a znovu se vydal k trůnu.

Zlostně jsem ho propalovala pohledem. Neboj kázně mě učit muset budeš, ale nakonec uvidíme, kdo z nás dvou získá větší moc. On ji sice už má, ale já se nehodlám tak brzy vzdát. Jestli tohle je můj posmrtný život, tak ať stojí za to. Spálíte jeho i tuhle proklatou zemi démonů na popel.

"Odveďte ji."prohlásil jako mimochodem, když byl už zas u trůnu.

Stráže mě znovu popadli a odvlekly mě znovu do chodby. Tentokrát jsme, ale nešli k....němu. Odvedli mě chodbou doprava a surově mě strčili do dveří. S tupou ránou jsem dopadla na zem. Okamžitě jsem se vyšvihla na nohy a vrhla se směrem ke dveřím. Vztekle jsem zalomcovala klikou. Byli zamčené. Několikrát jsem do nich vztekle bouchla, ale pak jsem toho nechala.

Snažila jsem se uklidnit. Snažila jsem zachovat chladnou hlavu. Znovu jsem vztekle bouchla do dveří. Tohle já neumím. Nedokážu ovládat své emoce stejně jako můj nezkrotný vztek. Nejsem jako Lily. Nejsem jako Luka. Nedokážu to.

V tu ránu jako by mi někdo vrazil facku. Pomalu jsem otočila hlavu na stranu. Na dveřích od koupelny se třpytilo velké zrcadlo. Šokovaně jsem odstoupila pár kroků dozadu. Dlaní jsem si přikryla pusu a snažila se zadržet hlasitý vzlyk, který se mi dral hrdlem.