V záři temnoty

Nechtěná informace

Tento díl a možná i dalších pár v budoucnu budu psát z pohledu Lily. Hodí se mi to do krámu zrovna a doufám, že lidi ocení určitou změnu. Tak enjoy🙂

Procházet se po táboře jen tak bylo zvláštní. Vždycky jsem měla jasný cíl. Malé vyšlapané cestičky, které mě dovedly tam, kam měly. Teď jsem však na žádnou z nich nemohla spoléhat. Nemohla jsem se podívat Danielovi do očí, aspoň ne teď.

Nedá se říct, že bych ho neměla ráda. Byl tu pro mě, když jsem na tom byla nejhůř, když jsem ztratila lidi, s kterýma jsem měla strávit zbytek věčnosti. Když jsem byla s Danielem, byla jsem šťastná a právě to mě děsilo. Neměla bych se cítit tak šťastná pár měsíců po smrti svého kluka teda.....snoubence. Život se mi asi stále snažil otevřít oči. Luka nebyl špatný, rozhodně ne. Ale to, co cítím s Danielem jenom po pár týdnech, co ho znám, je něco, co jsem s ním nikdy necítila.

Frustrovaně jsem si prohrábla už tak zamotané vlasy. Toulala jsem se táborem sem tam. Vždycky jsem radši měla ruch než ticho. Ticho je společník, který mě znervózní, až do morku kostí. Nechtěla jsem se s nikým bavit. Chtěla jsem jenom zvuky. Vzdálené jako by snad byly kilometry daleko.

Nevím, proč jsem se přihlásila. Teda tušila jsem to, ale žádný pádný důvod to nebyl. Jenom pocit. Pocit, jako že je tu něco neskutečně špatně. A do toho ten stísněný vztek, ten tam byl vždycky. Tichý had, který jenom čeká, až bude moct uštknout. Zvuky mých kroků se začaly rozléhal víc a zvuky okolí, jako by zmizely. Zaostřila jsem pohled. Nějakým zázračný způsobem jsem se dopotácela až ke stanu generálů. Nebyl to však ani Nikolajův, ani Danielův stan. Na tomhle území se scházeli jen na porady.

Nikdo tu teď nebyl. Jak v táboře vládl hluk příprav tak tady, jako bych byla ve vakuu, v uzavřené bublině se zápachem strachu. Mrazila mě záda a znovu se objevil ten nepříjemný pocit, že je něco špatně. Udělala jsem ještě pár kroků vpřed. Nevím co jsem hledala, ale vešla jsem přímo do stanu. Prsty jsem přejela po velkém stolu. Nic než on a pár úschoven pro dokumenty a zprávy tu nic nebylo. Přejela jsem po nich pohledem.

Už pár dní studuji na vlastní pěst. Nikolajovi podstrkávám jen knihy, které jsem už četla, dokumenty a záznamy, který mi nijak nepomohly. Ty opravdové zjištěné informace jsem studovala sama. Není to tím, že bych mu nevěřila. Už několikrát prokázal, že i přes jeho opakované přešlapy se mu dá věřit. Pravý důvod však byl, že jsem mu nechtěla dávat naději. Ano zase ta samá věc, která nás buď probudí nebo zabije ve spánku. A já nechtěla, aby ho to znovu skolilo. Nechci jeho vidět na sedativech a ani Daniela utrápeného ze strachu o bratra.

A tak jsem si informace o Caleasi nechávala pro sebe. Údaje se v průběhu let měnily, ale určitý vzorec tam byl. Vždycky to však začínalo stejně. Caleasi stvořila oba druhy, jak druh vlků tak i upírů. Lidi ji považovali za věštkyni a čarodějku někdy dokonce i za bohyni. Já však měla jiný názor. Podle mě byla Caleasi něco víc, dobře bohyně fakt ne, ale přece jenom byla něco víc než obyčejná věštkyně. Podle mě byla spojnice mezi nebem, zemí a peklem. Byla něco jako živí most celé magie proudící všemi třemi světy. A přesně to jsme potřebovali. Jsou určité zmínky, i kde se nachází, ale v tom už se to příliš vyznat nedalo. Někdo tvrdí, že žije daleko na severu asi jako Santa Claus a jiní zas, že v zemi plného života a věcného jara. Já však nevěřila ani jedné báchorce.

Prsty jsem projížděla dokumenty a záznamy, ale hlavně mapy. Klouzala jsem prsty po papíru i po elektronicky ovladatelných mapách. Projížděla jsem a spoléhala na svůj instinkt. Nic. Zavírala jsem zrovna jednu přihrádku, když se z venčí ozval tichý zvuk kroku. Jako ve vakuu. Škubla jsem sebou a schovala jsem se za jeden skoro prázdný pytel asi s odpadky nebo jídlem. Natiskla jsem se co nejvíc na plachtu a snažila se splynout se stínem. Záda mě teď vyloženě mrazivě pálila.