V záři temnoty

Chyby

Zrovna jsem dojídala snídani, když mi do místnosti vešel strážný a za ním tři nejspíš služebné. Měli na sobě hnědou delší sukni a čistě bílou košili. Při pohledu do jejich očí jsem zpozorněla. Neměli oči bez bělma jako normální démoni, ani rudý zornice v tmavém poli bývalého bělma jako Keres a ten neznámý za oknem.

Měli jen černé duhovky, tak že jen těžko byla vidět zornice, ale i tak světlá barva jejich bělem mě povzbudila na duchu. Byli to lidé, sice ne už úplně, ale i tak to bylo příjemné zjištění, že tu nejsou jenom vraždění démoni nebo padlý anděl.

"Král vás chce vidět. My jsme tu od toho, abychom vás připravili.."promluvila jedna z dívek, poté co se za strážní zavřeli dveře.

Nevěděla jsem, co na to říct a tak jsem jen přikývla. Hned poté začali pobíhat po pokoji a připravovat vše potřebné. Jedna odběhla do koupelny, druhá se začala hrabat v šatníku a třetí začala vytahovat různé hygienické přípravky. S neskrývaným zájmem jsem je sledovala, jak se mrštně pohybují po místnosti a chystají vše potřebné.

Když byla napuštěná horká vana, jedna z dívek mi pomohla se vysvléct a osobně mě dostrkala až do vody. Bylo mi trapně, jak mě drhla a viděla mě nahou, ale nakonec jsem hodila rozpaky za hlavu a užívala si teplou vanu s příjemnou vůní. Po dlouhé době jsem se uvolnila a začala si užívat teplou vůní o kořeněnou koupel.

Holka mě však nenechala ani chvíli a už mě zas hnala z vany ven. Potlačila jsem zoufalé zasténání a místo toho jsem se osušila. U nově přistaveného zrcadla v rohu stála ta dívka, která se mi hrabala v šatníku. V ruce držela šaty.

Šaty měli barvu pastelové modři asi jako nebe. Byli volnější a místo rukávů měli látku připevněnou k zápěstí tak, aby dělala provzdušněný dojem. Upřímně se mi vůbec nelíbily. Copak jsem nějaká běžná bezmocná holčička. Nějaká dáma nebo snad víla. Chraň satan jen to ne. Sakra měla bych tak přestat nadávat, když teď vím, kdo satan je. Dala jsem si v mysli pomyslný pohlavek.

Služebné mi pomohly dostat tu nařasenou hrůzu na tělo a s nadšeným výrazem mě pozorovaly, jak se prohlížím v zrcadle. Vypadám jako velký modrý květ nebo nafouklý mrak na obloze. No super.

"Už můžete jít. Dál už to zvládnu sama."prohlásila, ta která jako jediná mluvila.

Stála u stolku s hygienou se zdviženou hlavou a s potměšilým úšklebkem vyprovodila ostatní dvě služky ze dveří.
Když se dveře konečně zavřeli, protočila oči a odfrkla si.

"To jsou strašný slepice a taky drbny to je neskutečný."odfrkla si.

"Prosím?!"udiveně jsem se zakřenila.

Najednou jako by si uvědomila před kým to stojí a poslušně sklonila hlavu.

"Omlouvám se má paní. Nikdy jsem neměla nic takového vypouštět z úst. Prosím o odpuštění madam."kajícně se omlouvala a mě to donutilo se upřímně zasmát.

"Jak se jmenuješ?"zeptala jsem se jí, když jsem konečně zastavila svůj upřímný smích.

Nechápavě na mě upřela černý oči.

"Hanne, madam."odpověděla a odvrátila pohled, jakoby čekala trest.

"Tak za prvé nejsem žádná madam. Takže mi prosím tykej. Mé jméno je Katrin žádná madam nebo paní, jenom Katrin."usmála jsem se na ni a ona se konečně trochu uvolnila a podívala se mi do očí.
"A za druhé můžeš si říkat přede mnou, co chceš je mi to upřímně jedno. Mluvím takhle stejně už několik desítek let a rozhodně tě nebudu soudit za nějaké neukázněné slovíčko jako nějaká učitelka. A za třetí buď upřímná. To je jediné, co po tobě doopravdy vyžaduji."usmála jsem se na ni.