V záři temnoty

Útěk číslo 1

❗️Výjimka❗️
Nikolaj - normálně
Lily - tučně

Samozřejmě jsem si uvědomoval, že plán není perfektní, ale byl splácaný tak dobře, že by se měli potlačit všechny naše fyzické nevýhody. Komunikace probíhala především přes hodinky, které mimo naší skupinu má taky Daniel, který byl připraven na případný protiútok od Vlků.

Urychleně jsme vyrazili, abychom dorazili k táboru někdy před třetí hodinou ranní. V lese bylo dusivé ticho a mé ušní bubinku byli napjatý jak struna. I když bylo naprosté ticho narušující pouze naše urychlené kroky, moje hlava nezůstávala s ticha. Hlavou se mi honili myšlenky tak rychle, že jsem ani nestihal pochytit jejich význam.

Pohledem jsem se na chvíli zastavil na Lily. Měla vlasy stažené do uzlu a přikryté černým pláštěm, který jsme dostali společně s novým oblekem. Na tváři měla zamýšlený výraz a já si uvědomil, že nejspíš nejsem jediný, kdo něco plánuje. Snažila za mnou přijít a o něčem si promluvit, já ji však vytrvale odmítal. Už předtím jsem dostal kázání od Daniela, že ji budu chránit za každou cenu. Byl napjatý a očividně se mu nelíbila představa, že jde na tu sebevražednou misi se mnou. V očích měl lesk a hlas měl napjatý. Miloval ji, to jsem poznal. Jenom jsem se modlil, aby ji to stihl říct včas, ať se v budoucnu bude dít cokoliv. Nechci, aby to posral jako já.

Na místě jsme byli tři minuty před třetí. Byli jsme jen pár metrů od tábora, a tak šel slyšet šramot a hluky tábora. Nezdálo se že by bylo hodně vlků vzhůru. Tomu se říká výhoda nočních hodin. Tábory jsou prakticky prázdné.

Dal jsem pokyn a první skupina vyrazila. Jejich úkolem bylo dostat se k jejich potravinovým zásobám a vytvořit menší táboráček. To vyvolá rozruch a my budeme moct vklouznout dovnitř. Napětí mi vibrovalo tělem jak elektřina. Když se obloha zbarvila do oranžové záře, srdce mi zrychlilo snad ještě víc. Druhá skupina se na nás ohlédla a vyrazila. Už jsme v tmě koukali jeden na druhého jenom Caden, Lily a já.

"Hodně štěstí."kývl jsem na Cadena, který měl vyrazit z nás tří první.

"Štěstí je pro hlupáky. Já se řídím pravidlem rychlé smrti."ušklíbl se na mě a přetáhl si spodní okraj kukly přes pusu.

Pohledem jsem spočinul na Lily, abych ji případně uklidnil.
V záři ohně se zaleskla dýka.
Dřív než jsem stihl cokoliv udělat se mnou prudce praštila o kmen stromu. Kůra se mi zařízla do zad a její dýka mi spočinula na krku. Ruka mi vystřelila k levému zápěstí, ale hodinky byli pryč. Musela mi je mezitím strhnout z ruky. Jak to ale mohla udělat tak rychle?

Probodl jsem ji pohledem. Stihla mi mezitím zakrýt pusu, abych nemohl křičet a já věděl, že i kdybych chtěl je mi to k ničemu. Caden a ostatní jsou už dávno v tahu a jediný komunikační prostředek ležel zničený na zemi vedle klacků a jehličí.

"Vím, na co myslíš, ale můžu tě ujistit, že zrádce nejsem. Na to se až příliš málo zajímám o politiku upírů."odkašlala si.

Zamyslel jsem se nad jejími slovy. Mohla by moc dobře být špehem, měla přístup ke mě, k záznamům i mému bratrovi. Kdyby chtěla, lusknutím prstu by dokázala vyjmenovat pozice skladů a hlavních stanů.

Škubl jsem hlavou a předstíral,  že se vzpírám a mezitím jsem rukou šátral do pouzdra pro dýku. Oči ji spadly k mé ruce a udělala první instinktivní věc, co ji napadla. Zabořila mi ruku do hrudníku. Zaskřipal jsem zuby a tlumeně vykřikl bolestí. Cítil jsem její prsty okolo jediného zranitelného orgánu každého upíra. Srdce mi pumpovalo jak na poplach a mě začalo zvonit v uších. Černý skvrny před očima mě jen usvědčily, že kdyby zabořila ruku o něco dál, byl bych na místě mrtvý.