Všechno to začalo na sebeobraně, akorát že vůbec

Kapilola 2

Linda
Po tom, co Gábině dala učitelka klíče se vydala za mnou. Jdu na druhou stranu haly od zbytku naší třídy s ní v zádech. Dojdu k šedým dveřím, které zřejmě pamatují ještě Marii Terezii a dám si ruce do kapes, než Gábina najde ten správný klíč a odemkne. Po zaskřípění těžkého dřeva zasazeného v pantech ustoupím dovnitř a šmátrám po vypínači. /Někde tady přece byl!/ Zanadávám. Konečně ho najdu a značku. Ozve se tiché cvaknutí, ale než se žárovky rozzáří trvá to ještě tak půl minuty. S povzdechem vejde dál do místnosti a Gábina za mnou. „Takže teda máme přinést míče?" Optám se blondýnky pro jistotu. Kývne. Myslela jsem si, že najít starý rozpadající se košík v nechutně zlaté barvě bude jednodušší. Ovšem kvůli nepořádku, který tu panuje to tak jednoduché není. Probíráme v naprostém tichu tlusté zapáchající plesnivé žíněnky, kozy nebo tyče které jsou vždy tak těžké a otravné nosit, když hrajeme přehazovanou. Konečně se mi po odklopení jedné tmavě modré plastové matrace podaří nalézt hledaný košík s červeno bílými míčemi. „Mám to!" Zahlásím na Gábinu, která se probírá náčiním hned na druhé straně místnosti. „Konečně." Otočí se na mě. To už v rukou držím vítězoslavně to, pro co nás učitelka poslala a chytám se odejít. „Máš ty klíče?" Kývne a když obě dojdeme ke dveřím zhasnu. Už jen pár kroků na světlo. Rozcvička podle funících spolužáků již začala. Zřejmě si ji jako vždy vzala na starost Jana, která teď ostatní mučí s děláním provazů a placek. Potom se ale halou rozlehne jeden zvuk. Jeden hlasitý zvuk. Výstřel. Výstřel ze zbraně. Najednou je chvílli ticho. Hrobové ticho. Obě jen vyčkáváme. Další výstřel. A další. Vyděšeně se podívám po Gábině. Ta mi však pohled neopětuje. Rychle položím košík a přiskočím ke dveřím které zavřu. Ozve se rána.

Gábina
„C-co se děje?" Zašeptám. „Já nevím." Odpovím ji taktéž šeptem. Dveře jsme zabarikádovaly. Nevím, jak dlouho nám to trvalo. Hodinky se mi vybily už ráno, takže jsem je nechala doma na nabíječce. Ovšem před dveře jsme narovnaly skoro všechno. Všechno, co jsme unesly. Celou dobu s pláčem. Dělala to tedy hlavně Linda. Cítila jsem se špatně že nepomáhám ale... To, co mě vždy v Amerických filmech děsilo se právě dělo. Pořád jsem slyšela výstřely a křik. Nevím, co jsem celou tu dobu dělala. Jen vím že jsem se pořád modlila, aby to byl jen sen. Myl. Vtip. Cokoli. Po zastavění dveří jsme si sedly. Co nejdál od dveří do rohu a nějak se snažily se příkrých smrdícími žíněnkami. To mi ale teď bylo úplně jedno. Jen cítím, jak se třesu a paže mé kamarádky mě objímají kolem ramen. I ona se třese. Ovšem ne tak jako já. Popotáhnu a ona mě zmáčkne ještě silněji. Vím, že nesmím být hlasitá. Nesmím brečet moc nehlas. Ale... prostě to nejde. Všichni, které jsem měla i neměla kdy ráda jsou teď zřejmě mrtvý. Výkřiky totiž utichly. Nebo spíš z velké většiny. Zvuky zbraně ale ne. Spíše naopak.