Všechno to začalo na sebeobraně, akorát že vůbec

Kapitola 8.

Gábina
ngl, nechala mě zajít dost daleko 😳 takhle jsme se tam líbaly skoro půl hodiny- nebo mi to tak aspoň připadalo. Nebudu to moc detailně popisovat ale už z nás jen kamarádky nejsou. 😏 Pak jsme se nějak trapně zbalily a šly domů. Kurva proč je to tak strašně awkward. 😡 No nic no. Druhej den jsme dělaly jakože nic, ale někomu jsem se svěřit musela. Ne že  jsem to někomu vykdákala, moje bestie je v psychárně (což jsem osobně čekala lol) ani napsat ji nemůžu, protože jí zabavili mobil. Ale prej je na tom už celkem ok takže ji to hodlám někdy kecnout. Nevim proč, ale ráda bych si to zopakovala. To asi Lindě říct nemůžu co? Ach jo to je zas UGA BUGA den...

- opět výplod naší mademoiselle Terezky ale teď se vracíme k našemu reálnému příběhu (oh kéž by se ten jejich ship vyplnil)

Linda
Ruku jsem nechala na jejím stehnu a zatímco se věnuju jejím rtům ji rukou opatrně ale zároveň silně stisknu stehno . Tentokrát se neodtrhne a já ucítím příjemné teplo v oblasti hrudníku.

Goth uklízečka
Asi před hodinou jsem si s Miluškou byla zahulit venku před budovou ale ty děcky dneska byli tak strašně otravný že bych potřebovala ještě jednu krabku a panáka k tomu. Štěstí že už pro dnešek vypadli a zbívá mi jen všechno zamknout. Začnu tělocvičnou a než zamknu vždy rozsvítím a zkontroluju jestli je vše v pořádku. Zabočím do další chodby. 213. V pořádku. 214. Mhm. 215. Najdu příslušné klíče a strčím je do zámku. Než zamknu tak jako vždy otevřu dveře. A svítí se?

Gábina
Když mi zmáčkne stehno trochu do našeho polibku zaúpím, ale pokračuju. Pak ovšem uslyším cinkání klíčů a rychle se od ní odtáhnu. Vyděšeně se jí dívám do oči a jakmile uslyším otevírání dveří tak z ní bleskovou rychlostí seskočím. Tak rychle jsem se naučila reagovat, když jsem si pozdě do noci četla a mamka mě přišla zkontrolovat, jestli spím. Ani nedokážu spočítat kolikrát jsem ve spěchu dávala knížku pod polštář. Zatímco ležím na zemi podívám se kdo nás vyrušil. Jako první vidím vysoké černé šněrovací boty. Pak roztrhané jeany a červenočerné tílko s pentagramem. Když se dostanu až k jejímu černě nalíčenému obličeji s tmavými vlasy s červeným melírem dojde mi, že to je naše uklízečka, Rychle se vyškrábu na nohy, zatímco ona zvedne jedno obočí. "Co tady ještě děláte holky?" Zeptá se celkem klidně ale i tak sklopím oči k zemi. "Čekáme na začátek sebeobrany." Slova se ujme Linda. "Ale už tu nikdo není. Je skoro pět." Oznámí nám a já se šokovaně podívám na holku která mě před chvílí ještě tak strašně úžasně líbala. Vůbec jsem si neuvědomila že jsme tu byly tak dlouho. "My ehm... Aha." Nezmůžu se na nic jiného. Její černé obočí se zvedne ještě víš. "Vypadněte." Ukáže ven ze dveří a my na nic nečekáme. Naprosto synchronizovaně si sbalíme svých pět švestek, a i s Liv vystřelíme na chodbu. Ženeme se po chodbě snad rychleji než Jake ze Subway surfers. Nezastavím se, dokud nejsem skoro o půl kilometru dál jako kdyby nás ta uklízečka měla honit mopem po celém městě. Ještě se ohlédnu na Lindu, která ke mě dobíhá svým trochu pomalejším klusavým během.

Linda
Ta vzdálenost, kterou jsem běžela za Gábinou mi dala celkem zabrat, ale hned jak k ní doběhnu neudržím se a obě se začneme smát. Asi na tom není nic vtipného, ale komu na tom sakra záleží?! Lidi se za námi otáčí ale zrovna teď je mi to vcelku jedno. Kecnu sebou na lavičku a zakloním hlavu dozadu. Podívám se na blondýnku, která si sedla vedle mě a najednou mě smích přejde. /Jak to s námi vůbec je?/ Proběhne mi hlavou, ale neodvážím se to říct nahlas. Batoh, který mi spadl na zem vedle lavičky seberu a postavím se. "Já- musím jít." Zakoktám a rychlím krokem se vydám pryč. Po tom běhu, po kterém jsem se krom vůbec nevydýchala trochu chcípám, ale Gábina za mnou naštěstí neběží. Neodvážím se ani otočit na ní a ani nechci. Rychle naběhnu na povodňový val, oběhnu závory, které stejně nikdo místní nerespektuje. Ani nepřemýšlím, kam jdu a stojím před velkým domem se žlutou omítkou. Bez přemýšlení zazvoním a čekám, jestli mi někdo otevře. Ve dveřích se objeví moje nejlepší kamarádka Ester. Hůř vypadající jsem ji snad ještě neviděla. Na sobě má fialové tepláky, bílou mikinu má od něčeho špinavou a vlasy rozcuchané. Jen make-up jako vždy. Znám ji a ať je nemocná nebo má za chvíli umřít tak nalíčená musí být vždycky. Řasenku má sice rozteklou po celém ksichtu, ale vím, jak jsem vypadala já, než jsem se někdy kolem poledne začala dávat dohromady takže to nechám být. Chápu jí. Ovšem teď musí ona pochopit mě. "Jsem v prdeli." Oznámím ji. "Jak moc?" Zeptá se a otevře zelenou branku. "Víc než kdy dřív."