Všechno to začalo na sebeobraně, akorát že vůbec

Kapitola 5.

Gábina
Klečela jsem na zemi - na chodníku a brečela. Nemohla jsem tomu prostě uvěřit. Moje nejlepší kamarádka zabila... Prostě ne! Snažila jsem se s tím smířit. Nešlo to. Tak jsem tam jen klečela. Potoky slz potom přestaly a přišla bolest hlavy. Ignorovala jsem ji a s rukama v dlaních doufala že se mi to jen zdá.

Linda
Vzbudila jsem se někde venku. Byla mi zima. Otevřu oči a vidím tmu. Rychle se posadím a někdo mě zase přimáčkne zpět. "Co- co to?" Zamumlám. Ani nevím, jestli to bylo nahlas. Obrátím se na bok. Poznám svoji nejlepší kamarádku. Klečí nad nějakými přikrytými objekty a brečí. Někde u ní stojí Lukáš a snaží se jí domluvit. Projde kolem mě Gábina, kterou podpírají dva muži v bílém. "Lidi?" Zamumlám znovu a pomalu se snažím posadit. Tentokrát mě nikdo nepřimáčkne zpět. Rozhlédnu se a slyším naši učitelku. Blonďatá tělocvikářka k někomu mluví. "Ano, ano. Je to strašné. Děkuji." Zaslechnu a pak hovor zavěsí. Chvíli se hrabe v telefonu a vytočí další číslo. Už dál neposlouchám. Vzpomenu si a zase jen cítím, jak klesám zpět na lůžko.

Gábinu
Už uplynul týden. Týden v tmavém pokoji ze zataženými záclonami. Týden, kdy jsem ani nevylezla z pokoje. Týden, kdy jsem chtěla jen umřít. Dokonce jsem ani neměla chuť na čtení. Ale bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno. Jediné, co jsem chtěla, aby se celá tahle věc nestala. Výslech máme naplánovaný až za týden. Prý abychom se mohli všichni nějak vzpamatovat. Nevím vůbec co s nimi je. S Martinem a Terezou. Zavřu oči a zaúpím. /Tohle je tak na nic!/ Pomyslím si naštvaně a přikryju si peřinou obličej. Nespala jsem dlouho. A ani to nemám v plánu. Jen prostě nemůžu nic dělat. Tereza a její kluk ohrozili celou naši třídu a Kamil a Tomáš se stali jejich obětmi. Rukama si protřu oči. Sklenici s vodou, co mi přinesla máma, než šla do práce jsem už vypila a všechnu tu vodu vybrečela. Najednou mi něco zazvoní. Zacpu si uši a snažím se to ignorovat. Avšak zvuk pořád neustává neochotně vytrčím hlavu z pod peřiny. Vidím na stole můj poskakující telefon, který jsem od toho incidentu ještě ani nezapnula. Rozhodnu se ho dál ignorovat, ale jelikož volající to očividně nehodlá vzdát, musím se vysoukat z postele. Vezmu ten krám a típla bych to, ale nechce se mi pak zase vstávat, takže se rozhodnu i když nerada hovor vyřídit. "Prosím." Popotáhnu ještě od breku i když můj tón musí znít asi dost neochotně a rozhodně ne rozesmutněle. "Ahoj..." Ozve se známý hlas a po něm odmlka. Odtáhnu si telefon od ucha a zkontroluju jestli je to vážně ona. "Ahoj." Řeknu i já volající. "Co?" Zeptám se na její důvod, proč mi volá. /Copak ona se s tím už vyrovnala?/ Zeptám se sama sebe. "No... Chtěla jsem s tebou mluvit. Nikdo mi vlastně ještě neřekl, co se stalo." Vysvětlí mi celou situaci Linda. Zavrtím hlavu. "Za celý týden?!" Zeptám se nedůvěřivě. "Mhm..." Potvrdí mi a já si povzdechnu. "Nejsem asi úplně ve stavu kdy bych o tom mohla mluvit." Řeknu a dám prst na červené tlačítko které by tenhle hovor mohlo ukončit. "Prosím!" Ozve se z druhé strany a já si povzdechnu. "Dobře... Odmlčím se. Takže stal se útok na školu." "To mi došlo." Řekne Linda a já se zamračím. "Taky bych ti to vůbec nemusela říkat." Obořím se na ní a ticho které nastane mi dá příležitost pokračovat a mít to co nejrychleji za sebou. Tedy to plánuju. "Takže udělali to..." Odmlčím se. Nemůžu. "Kdo?" Zeptá se Linda s roztřeseným hlase. "Nemůžu..." Vzdychnu a než stačí má kamarádka něco odpovědět hovor zavěsím. Třísknu s mobilem o stůl, na kterém celý týden ležel až asi praskne displej. Ale to je mi jedno. Sjedu na zem a znovu se rozpláču. "Proč!" Vykřiknu.