Všechno to začalo na sebeobraně, akorát že vůbec

Kapitola 3.

Linda
Po nějaké době jsem ztratila pojem o čase. Gabriela usnula hlavou mě na rameni a tak jsem se nemohla ani hnout abych jí neprobudila. Nechtěla jsem aby to slyšela. Ten řev a ty rány z pistole. Vlastně jsem se nechtěla hýbat tak jako tak. Asi bychom moc velkou šanci na přežití neměly. Slzy mě už opustily. Moc jsem toho dnes nepila. Jen jednu sklenku vody na obědě asi před třemi hodinami jak jsem odhadovala. Neměla jsem podle čeho čas zjistit. Teď už mi zbyla jen bolest hlavy a naděje že z toho vyjdeme živé aspoň my dvě když už ne ostatní. Trošku jsem popotáhla a Gabriela se trochu zavrtěla. Ovšem neprobudila jsem jí. Což bylo divné. Ještě nikdy v životě jsem se totiž tak moc netřásla. Trochu váhavě jsem zvedla ruku a pohladila ji lehounce po vlasech. Potom už jsem seděla nehybně a tiše. Dlouho. Tedy aspoň tak mi to připadalo. Potom jsem usnula i já. Celkem ironie že když se snažím usnout normálně trvá tak dvě hodiny a když mi pak jde o život usnu ve chvilce.

Tomáš
Tohle jsem opravdu nečekal. Jen třista koleček kolem tělocvičny a pak nějaký ten florbal nebo basket. Nic jiného. Ovšem pak Martin vytáhl zbraň. A Tereza. U těhlech dvou exotů mě to ani nepřekvapilo. Chtěl za jít za nimi a zeptat se kde tak realisticky vypadající makety sehnali a k čemu. Jenže než jsem to stihl dveře se otevřeli. Dovnitř vběhlo několik lidí v černém. Zmateně jsem se začal koukat kolem sebe. Stejně jako ostatní. Pak se ozval výstřel. V uších mi začalo hučet. Začalo se střílet... Chtěl jsem utéct. Nemohl jsem. Jako kdybych přirostl k zemi. Začal jsem překrývavě dýchat když jsem v noze ucítil příšernou bolest. Koukl jsem se dolů. Ale to už jsem byl na zemi. V krvi. To jsem byl opravdu postřelený?! Někdo si nade mě stoupne. Martin. Konečně pomoc! Pak jen ucítím studenou hlaveň zbraně na boku mé hlavy. "To sis zasloužil ty čůráku." Slyším hlas mého spolužáka než zmáčkne spoušť...

Gábina
Uslyším výkřik. /Tomáš?!/ Rychle zvednu hlavu. Všude je tma. Je mrtvý? Vždy jsem si myslela že budu mít obrovskou radost až něco takového zjistím. Ale... Byl to opravdu on? Co když ano? A co když ne? Byla to Terka. Najednou ucítím ruku na mé hlavě. Linda.

Lukáš/Kamil
Když začala palba, instinktivně jsem se rozběhl k Janě. Předtím jsem ji viděl postávat u laviček s ostatními holkami. Už tam ale nebyla. Zřejmě někam zmizela i s učitelkou. /No bezva.../ Pomyslím si. Jen tam nehybně stojím. Co dělat? Všichni někam zdrhli. Uslyším za sebou výstřel. Rychle se otočím. To na té zemi je Tomáš?! A Martin?! Co se to kurva děje?! Proč leží v krvi. Žije? "Ne..." Vydechnu a jsem neschopen dalšího pohybu. Ozve se povědomý hlas. "Nazdar Kamile!" Uslyším moji přezdívku. "Co?" Zeptám se zmateně. To tady Tereza fakt chce jen tak tlachat? Teď?! "Děláš si prdel?! Pojď se schovat!" Uchechtne se. "Proč bych se schovávala?" Lehce nakloní hlavu na stranu. "Protože se střílí ty krávo blbá!" Zařvu. To je teď tak fakt v chillu?! Teď?! Potom si všimnu zbraně v její ruce. "Uvidíme se v pekle kámo." To poslední co vidím je její úsměv. "Vážně mě teď střelíš?! Za co?!" Vykřiknu. Nadzvedne obočí a pak... Něco mě odmrští dozadu. Střelila mě mezi oči?!

Linda
Přitisknu k sobě Gábinu. Lukáš! Poznám jeho hlas. Nebo spíš křik.

Ester
Začalo se střílet. Tereza a Martin?! To fakt! /Tyvole to jsou píčusové!/ Pomyslím si a chci si jen promnout kořen nosu. Ale musím jít. Popadnu Lukáše. (Ne Kamila buďte v chillu!) "Dělej než ty dva zahodí osm let přátelství a skončíme jak Tomáš!" Jeho jsem si všimla ale nebyl čas. Jeho škoda nebude. Teď hlavně musím zachovat chladnou hlavu. To je hlavní. Už jsem poslouchala nespočet epizod Opravdových Zločinů kde se o maniacích a vrazích mluví a četla stovky detektivek. A věřte mi, panikařit fakt nepomáhá. Nemám stoprocentní jistotu že by se na mě Tereza nebo Martin nevrhli. Tak zdrhám. Šedými dveřmi vypadneme na chodbu. "Co chceš dělat?" Řekne Lukáš ale to už vytahuji mobil. "Co asi tyvole?! Volám policii!" Výtočím rychle známe číslo. "Dobrý den, policie české republiky." Ozve se klidný hlas operátora. "Neztrácejme čas formalitami, potřebuju pomoct!" Řeknu hlasitěji než jsem zamýšlela. Pak mu vylíčím naši situaci. "Dobře, policie tu bude za pár minut." Ozve se z telefonu. Kývnu, i když to ten debil co používá tak klidný tón jako kdybych si s ním povídala o počasí, nevidí. Zavěsím. "Debil!" Zamumlám a zavrtím hlavou. Pak už se s Lukášem schováme do skladu pro uklízečky. Štěstí že tady tak zbytečné místnosti jsou a uklízečky je vždycky zapomenou zamknout.

Gábina
Už jsme se vzbudili před nějakou dobou. Ne že bychom si na zvuky střelby zvykly, to ne. Ale aspoň už ani jedna nebulíme. I když střílení už neslyším, myslím že obě očekáváme svou smrt. Pak už jen slyším dveře. "A je to tady." Šeptnu. Křečovitě Lindě stisknu ruku. Zavřu oči a pak... Rána. Čekám další střelbu. Nic. "Asi nejsme vidět." Šeptnu a tím si vysloužím od Lindy výraz jasně říkající: "Ty píčo blbá, kvůli tobě nás teď najdou!".