Všechno to začalo na sebeobraně, akorát že vůbec

Kapitola 4.

Linda
Přiložím Gábině prst na pusu. Přece na nás nemůžou přijít! Těch několik hodin co jsme tu tiše vyčkávali přece nemůže přijít vniveč! Myslím že Gábina brečí. Stisknu ji ruku a jen tam tiše sedíme. Pak... Pak někdo začne odhrnovat žíněnky. To už je na mě moc a já jen cítím jak pomalu ztrácím vědomí...

Gábina

Přišli hasiči! Řekla bych že mi spadl kámen ze srdce, ale v téhle situaci to spíš byl balvan. Spíš celá lavina. Pak už nás dostali ven. Lindu naložili na lůžko a nesli ji ošetřit k přistavené sanitce co přijela odvést všechny zraněné. Mlčky jsme procházeli prázdnou tělocvičnou. Stěny a podlaha byly prostřelené a na zemi byla krev. Zavřu oči. Nechci to vidět. /Kdo by tohle mohl sakra udělat?!/ Pomyslím si a nechávám se hasiči vyvést ven na již chladní noční vzduch. Ani mi nedošlo že by už mohla být tam. Kdyby se nic nestalo tak bychom mohli být doma už v půl čtvrté. Vůbec ani nevím kolik může být teď ale určitě už několik hodin uběhlo. To že je opravdu už tma si ověřím až po otevření očí. /Nádech. Výdech./ Řeknu si a tam i učiním. Nejdřív si moje oči přivykají na tmu. Chvíli to trvá a když se rozkoukám nemůžu uvěřit svým očím. "Kdo to je?!" Vyděšeně se ptám doktorky přibíhající ke mně, když si všimnu dvou těl zakrytých bílou plachtou. Jako kdyby moji otázku neslyšela mě odvede do druhé sanitky, u které jsem ani nezaregistrovala že by přijela, ale bylo na první pohled zřejmé, že nepřijela ani před minutou. Pak proběhne má prohlídka. Nechápu proč ji vůbec dělali. Přece jsem byla celou dobu ve skladě s-. Zarazím se. "Kde je Linda?!" Okamžitě zbystřím. Doktorka – blond trochu zavalitá žena ve středním věku se na mě lítostivě podívá. "To nic zlato, už je vše v pořádku." Řekne mírným hlase a přiblíží ke mně ruku jako kdyby mě chtěla pohladit po vlasech. "Nechte mě!" Vykřiknu a rychle vyběhnu ven ze sanitky. Slyším, jak na mě blonďatá žena ještě křičí, ale nevnímám jí. Rozhlédnu se kolem. "Ne...." Šeptnu, když uvidím, kdo na lůžkách, na které jsem se předtím ptala je. Chci jít tam! Opravdu chci. Ale nemůžu se pohnout. "To není možné..." Řeknu tichým hlasem. Vidím jen Ester klečící u jednoho z těl. Slyším, jak vzlyká. Rychle se otočím na druhou stranu. Musím – musím popadnout dech. Jenže pak uvidím dvě osoby sedící na vysokém betonovém obrubníku. Celé od krve... "Tery!" Vykřiknu s úlevou jméno své nejlepší kamarády. Ta jediná mě vždy chápe. Rychle k ní přiběhnu. Jenže pak... Všimnu si, že je něco jinak. Obličej celý postříkaný krví a zmenšené zorničky. Těkají ze strany na stranu. Ucouvnu. "Co- co se stalo?" Ptám se tiše. Rychle se otočím abych se podívala, co se kolem děje. Vedle mé nejlepší kamarádky a jejího kluka stojí policejní auto. Pak uvidím Lukáše. Objímá třesoucí se Ester kolem ramen a vede ji blíž ke mně. "Lidi! Jsem tak ráda že vás vidím!" Vykřiknu a vrhnu se k nim. Oba obejmu. "Co se to do prdele stalo?!" Zeptám se jich. Niko mi nedokázal odpovědět, ale od nich určitě získám odpověď. Určitě Někdo vtrhnul dovnitř a chudinka Terka a Martin se museli koukat na ty vraždy. Pak je museli zdrogovat. "No víš..." Začne Lukáš. "To oni! Oni to udělali!" Přehluší ho svým výkřikem Ester. Hlas se jí třese a ruka kterou ukazuje za mé záda se třese snad ještě víc. "To není možné." Řeknu rozhodně a otočím se na místo kam ukazuje. Pak si všimnu... "Proč má Terka s Martinem pouta?!" Vyjeknu. "Ester má pravdu... To oni..." Řeknu Lukáš tiše. "Ne! To ne!" Cítím, jak mi horké proudy slz stékají po tvářích. Ani se je pokouším setřít. Vrhnu se k těm dvoum. "Omlouvám se slečno, ale jít blíž by už nebylo bezpečné." Zastaví mě ruce, které pravděpodobně patří jednomu z policistů. Klesnu na kolena. Chvíli se dívám před sebe. Nechci ji ale vidět. "Ne! To musí být omyl!" Zakřičím a dám si ruce do dlaní.

Lukáš

Objímám Ester kolem ramen. Gábinu si zase vzali do sanitky. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se tohle celé stalo... "Co jsem proved?!" Vytrhne mě z přemýšlení o předchozích několika hodinách hlas. Zvednu oči. Policisté už odvádí Martina a Terku do auta. "Nic jsem neudělal!" Křičí Martin a snaží se vyprostit ze silných rukou policistů. "Lukáši!" Vykřikne moje jméno, když mě, můj černovlasý spolužák zahlédne. Smutně se dívám, jak se za ním zabouchnou dveře s nápisem "Policie ČR". Do dalšího auta se pak pokoušejí nasoukat i Terezu. Kopá kolem sebe a ječí. Nepoznávám v křiku lidská slova. Ester obzvlášť hlasitě vzlykne a zatřese se. Sklopím k ní oči. Křik Martinovy tmavovlasé přítelkyně za chvíli utichne a druhé policejní auto odjede.