Sorry, I f*cked up [Stray Kids]

-4-

Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem slzy. „Livi..." řekl a klekl si ke mě. „Promiň Jimine. Já to porušila. Promiň." Brečela jsem a přitom se dívala na moji ruku. On mě za ní chytl a podíval se mi do očí. „V pohodě Livi. Neomlouvej se." Pokusil se usmát. Obejmul mě a já byla vděčná že ho mám. Že je mám všechny. Dřív jsem pořádně neměla se komu svěřit. Všichni na mě měli rasistický kecy. Málo bílá pro Čechy a málo šikmooká pro asiaty. Byl to děs.
A když už jsem si myslela že mám opravdovou kamarádku, zjistila jsem že mě vlastně jen využila, aby se dostala k mému bratrovi. Stejně ji pak odkopl, protože se mu podle jeho slov hnusila. Patřilo jí to svini jedné.

A vlastně až po debutu jsem se začala s holkama bavit. Do té doby jsem byla vždycky odděleně. Chodila jsem až za nimi, sedávala jsem u vedlejšího stolu, vždycky jsem prostě byla kus od nich. Pak se najednou Ari rozhodla prolomit ledy a přišla za mnou. To je možná důvod proč si jsme tak blízké. Pak se najednou objevili Skz a BTS a já mám konečně pocit že někam patřím, že mám lidi na kterých mi fakt záleží a jim záleží na mě.
O to víc mě ale mrzí, že mě museli vidět zrovna takhle. I když ne všichni ale i tak.

Domluvili jsme se že to nikomu neřekneme a bude to takové naše tajemství. Nesmí se to nikdo dozvědět! Hlavně Mia, Han a Felix...

~time skip~

Právě mám být v šatně a chystat se na první koncert ale víte co? Já jsem zalezlá v nějaké místnosti která je úplně vzadu a nikdo sem nechodí. Mám trému a přemýšlím jak zakrýt to na mé ruce. Potřebuju teď být prostě sama ale oni tam do mě pořád něco jeli. Tak jsem to vyřešila. Zdrhla jsem. Briliantní řešení že?

Najednou slyším jak na mě někdo volá. Je to klučičí hlas. Zhruba tak v mém věku. Chvíli poslouchám a pak se najednou zaseknu. Má takový krásný britský přízvuk. Takovouhle Angličtinu jsem dlouho neslyšela. A když nad tím tak přemýšlím, znám jen jednoho člověka s takovýhle přízvukem a to je Han. „Olivie!" Zakřičí hlas za dveřmi. Není to Han.

„Olivie? Jste tam že?" Na chvíli se odmlčí a pak pokračuje. „Pojďte prosím ven. Už půl hodiny vás hledáme." Řekl a otevřel dveře. Protože v celé místnosti byla tma, úplně mě oslepilo světlo z chodby. „Ahh díky bohu. Jste tady." Řekl s úlevou vysoký kluk a usmál se na mě. „Jdeme?" Zeptal se ale já se ani nehla. „Všichni na vás čekáme." Popošel blíž ke mně a čupnul si. „Kdo jste?" Zeptala jsem se. „Jsem Minjun." Představil se s úsměvem. Až teď jsem si mohla všimnout jeho krásných hnědo zelených očí, jeho černých vlnitých vlasů a jeho krásného úsměvu. Je to korejec to je jasné a sakra pěkný. „Těší mě." Pousmála jsem se na něj a podala mu ruku. On ji přijal. „Jste odsud? Nikdy jsem vás totiž na našich koncertech neviděla." Řekla jsem a podívala se na něj. „Nastoupil jsem na tuhle práci nově. Tohle je můj první koncert takže jsme se ještě vidět nemohli. A... ne. Jsem z Seoulu." Usmál se. „Půjdeme už?" Zeptal se a zvedl se. „Ještě ne. Prosím." Překvapeně se na mě podíval a sedl si vedle mě.

„Tréma?" „A jaká." Pokusila jsem se o úsměv ale moc to nešlo. Minjun se na mě usmál a řekl „ Hele je tam sice hodně lidí ale všichni jsou tady kvůli vám. Mají vás rádi a podporují vás. Chápou to že jste jenom lidi a i vy děláte chyby. Takže pokud by si třeba zakopla nebo něco nebude to trapas. Prostě se tomu zasměj a jdi dál. Jakože nic. Ostatní to pak nebudou řešit. Hlavně si to užij. Zpívej, tancuj, směj se a bav se. To je hlavní! A kdyby něco... já budu pod pódiem, tak můžeš přijít." Trochu se začervenal a pak dodal „Promiň. Melu jedno přes druhý. Nedává to smysl. A můžu ti vlastně tykat?" Poškrabal se na zátylku.
„Samozřejmě že jo." Zasmála jsem se.„A děkuju" řekla jsem po chvilce.
Minjun se na mě otočil a pak mi něco podal. Byli to návleky na ruce. Já si je od něho vzala a nechápavě se na něj podívala. „Myslím že by se ti mohly hodit k tvému prvnímu outfitu. Všiml jsem si že máš jenom top, takže si asi potřebuješ zakrýt ruky." Hlavou kývl směrem k mé ruce. Sklonila jsem hlavu a trochu znervózněla. „Um.. děkuju." „Neděkuj a zvedej se. Už musíme jít."Usmál se a zvednul se. Podal mi ruku aby mi pomohl vstát a já ji ochotně přijala.

Když jsme došli do šatny všichni se na mě podívali. „No konečně!" Řekla Hana. „Kde si byla?" Zeptala se Ari a podívala se na Minjuna který stál za mnou. Hned poté se na něj otočily i holky. Znervózněl a rychle ze sebe vykoktal „Už musím jít.". Než odešel, naše pohledy střetly. Usmál se na mě a pak už za sebou zabouchl dveře. Holky se hned podívaly na mě a Yeong už chtěla něco říct ale hned jsem ji přerušila „Neptej se.". „oh" Bylo jediné na co se zmohla a pak už si mě zase nevšímaly. Ještě že tak.

Za deset minut má začít koncert. My už jsme nachystané a ještě se dodělávají poslední úpravy. Hana ještě narychlo něco řeší, Ji-Min s Yeong se protahují a my s Ari se rozezpíváváme. „Stadion už je úplně plný takže všichni dorazili." Oznámil nám Minjun a pak zase zmizel.

Těch deset minut uběhlo jako voda a my už jsme na našich místech a připravené na nástup. Když začne hrát hudba a světla zeslábnou tak že půjdou vidět jenom naše obrysy, jednu po druhé kulatá plošina vymrští na pódium. „Zlomte vaz." Zakřičel na mě ještě Minjun a já hned na to vyskočila na pódio. Přísahám bohu že se na mě Minjun usmíval a do teď tam beztak stojí.