Sorry, I f*cked up [Stray Kids]

-7-

Když jsme se dostaly do pokoje, rychle jsem si převlékla šedé tepláky a na to mikinu. Nestihla jsem si všimnou jakou ale myslím že je černá.

Těsně před devátou vyběhnu z našeho hotelového pokoje a běžím na domluvené místo. Když už jsem u recepce vidím skrz prosklené dveře vysokého pohledného kluka.

Sakra už je tady. Zase mám zpoždění. Pomyslela jsem si a trochu zrychlila.
„Livi" řekl když si mě všiml a troufla bych si i říct, že můj příchod mu vykouzlil úsměv na tváři. „Jsem tady" řekla jsem trochu vítězně. Minjun chtěl něco říct ale pak se podíval na moji mikinu. „Co je?" Zeptala jsem se trochu vystrašeně když jsem zahlédla jeho výraz. „Fanynka Stray Kids?" Uchechtl se.

Do prdele! Dala jsem si na sebe Lixovu mikinu. „Byl to dárek." Zalhala jsem. Nemůžu mu říct že to je půjčená mikina a už vůbec mu nemůžu říct že je Lixova. „Ty je posloucháš?" zeptala jsem se abych alespoň trochu odvedla téma od mikiny. „Ne, spíš ne. Nemáme se navzájem zrovna v lásce." Odpověděl a usmál se na mě. Trochu jsem nepochopila co to bylo za úsměv, ale trochu mě děsil.

„Jak to?" Má otázka směřovala spíš do země, protože jsem přemýšlela nad tím, co se mezi nimi asi stalo. „Ále... to víš trochu se chytneš s jedním a hned tě nemůžou vystát všichni." Odpověděl s úsměvem jako kdyby nic. „Jdeme?" Dodal a vydal se směrem k nějakému parku. 

To teda nevím Minjune.

V parku naštěstí nebyl skoro nikdo takže jsem se nemusela bát žádných fotek nebo tak něco.

„Řekni mi něco o sobě." Řekl a zastavil se uprostřed cesty. „Podívej se na Google tam toho je teď vic než dost." Zasmála jsem se. „Myslím to vážně. Řekni mi něco co na Googlu není." Usmál se na mě. „Um... mám psa, dating rumors snad se všema a rodina mě skoro vydědila." Odpověděla jsem a rozešla se po cestě.

„Dating rumors...?" Řekl si spíš pro sebe. „Co?" Zeptala jsem se nervózně. „Je to s Felixem pravda?". Ta otázka mě probodla jako šíp který na sobě měl vzkaz Jsi mrtvá. „Byli jste spolu?" Zeptal se se špetkou žárlivostí v hlase.
Ale! Kéžby se špetkou. Tu žárlivost by slyšel i hluchý.

Když jsem chvíli mlčela chytl mě za ramena a zeptal se znovu „Tak byli?". Já jen přikývla. „Do prdele!" Zanadával. „Co se stalo?" Zeptala jsem se vyděšeně. „Asi jsem mu řekl něco co jsem neměl. Promiň." Přiznal a podíval se na zem. „Za co se omlouváš? To je mezi tebou a ním." odpověděla jsem mu. „Takže už s nim nic společnýho nemáš?" „Ne" řekla jsem i když jsem si tajně přála pravej opak. „Díky bohu..." usmál se a hned na to udělal něco co jsem absolutně nečekala. Chytil moji hlavu a přitáhl si mě do polibku. Chvilku jsem byla v šoku ale pak začala spolupracovat. Ruky jsem mu dala kolem krku a on těmi svými pomalu sjel k mému pasu.

Poté co náš polibek prohloubil, přitáhl si mě ještě blíž. Měl tak něžné rty že to snad ani nebylo možný. I když se známe jenom jeden den, mám pocit jak kdyby to bylo na našem dením pořádku, ale zároveň to bylo něco tak výjimečného. V ten moment jsem měla pocit že jsem tady jen já a on. Všechny mé problémy byli najednou pryč.

Když jsme se od sebe odtáhli, protože nám oboum došel kyslík, podívala jsem se na něj a vypadal tak... šťastně. Bože on je tak krásnej. Pomyslela jsem si. Vysoký černovlásek, po kterém určitě toužily všechny holky z jeho okolí, teď stál přede mnou s trochu nateklým rtem a hladil mě po tváři. Podíval se na svoje boty a pousmál se. „Co je?" Zeptala jsem se s úsměvem. „Nic. Jenom nemůžu uvěřit tomu že jsem to udělal." Teď už jeho pohled plný lásky směřoval na mě.

Najednou mě chytil za ruku a rozešel se po cestě. Povídali jsme si, smáli se, dokud nepřišla ta jedna otázka. „Jak to vlastně bylo mezi tebou a Lixem?" „Jak to myslíš?" Zeptala jsem se nechápavě, i když asi tuším kam tím směřuje. „No chodili jste spolu? Nebo jenom kamarádi s výhodami?" Zeptal se. „Můžeme prosím přestat řešit Felixe?!" Vyštěkla jsem trochu. „Celou dobu se ho snažím dostat z hlavy a už se mi to dokonce i povedlo, a chci aby to tak zůstalo!" Vyjela jsem po něm. Pravdou ale je že na Felixe myslím pořád. Možná i víc než je zdravé. (brečím ze své vlastní neschopnosti)

„Promiň."zašeptal po chvilce ticha. „Ne. Já promiň. Neměla jsem tak vybuchnout. Asi ještě nejsem připravená o tom s někým pořádně mluvit"