Sorry, I f*cked up [Stray Kids]

-5-

Všichni na stadionu začali ječet, tleskat a mávat lightsticky jako trefení. Mně to vykouzlilo úsměv na tváři a málem jsem zapomněla na začátek choreografie. Hudba zesílila a reflektory začaly svítit ostošest. Já začala zpívat a opět se ozvalo ječení.

Když byl koncert skoro u konce, přestala hrát hudba a najednou byla všude tma. Mezi publikem se začalo šeptat že nám vypadl proud, ale najednou začala hrát hudba. Sice byla pořád tma ale i tak jsem věděla, že se vedle mě objevil Jungkook a Jimin. Rychle jsem se na sebe podívali a pak začali zpívat. Fanoušci začali ječet.

„Mějte se krásně a uvidíme se příště." Zakřičela Hana a pak už jsme všichni vběhli do backstage. „To bylo naprosto skvělí." zajásala Yeong. „To teda" usmála jsem se na ni a ona mě obejmula. „No vlastně-" hačala Hana ale Ari ji skočila do řeči. „Nekaž jim tu radost.".
„Byli jste dokonalý." Řekl s úsměvem Jimin. „Celou dobu jsme se na vás dívali a fakt to bylo perfektní." Doplnil Hobi. „Děkujeme." Řekly jsme všechny dohromady. Usmály jsme se na sebe a pak už jsme šly fotit fotky na Instagram atd.

„Tak co? Užily jste si to?" Zeptal se Minjun když jsme byli v šatně. „Ani nevíš jak." Odpověděla jsem s úsměvem. „No vidíš jak si to zvládla." Usmál se na mě. Já mu úsměv opětovala a zpod mikiny jsem vytáhla návleky na ruce které mi dal před koncertem. „Jo a děkuju. Fakt se mi chodily." Podala jsem mu je ale on si je nevzal. Místo toho řekl „Nech si je. Myslím že je budeš ještě potřebovat." „Tak děkuju.". Řekla jsem a dál se věnovala balení si svých věcí aby jsme už mohly odjet, protože se jako vždycky čekalo na mě. Jak jinak že.

Když jsem v šatně zůstala sama, rozrazili se dveře a v nich se objevil Minjun. Do řitě! Infarkt. Pomyslela jsem si protože jsem se ho pěkně lekla. „Potřebuješ něco?" Zeptala jsem se. „No... napadlo mě že bychom mohli třeba někam zajít. Co ty na to?" V jeho očích bylo dost jasně vidět, jak moc si byl touhle otázkou nejistý. Na tohle ještě fakt nejsem ready, takže se slušně omluvím že nemůžu a půjdu do prdele. Jo Livi. To zní jako plán. „Jo klidně můžeme." Kurva. Plán selhal. Jak jinak Liv.

Moje srdce pořád patří tomu pihatému otravnému blonďákovi, který je teď v Seoulu a buď trénuje a nebo je někde s Hyunjinem. I když na to teda zrovna pyšná nejsem ale je to tak. Ten malej zmetek mi prostě nejde z hlavy.

„A kdy se teda sejdeme?" Zeptal se nervózně. „No... mám čas asi akorát dneska." Lžu jak když tiskne. „Vždyť je už půl deváté." Řekl a netrpělivě vyčkával na moji odpověď. Po chvíli rozmýšlení nad mojí odpovědí jsem řekla „Sejdeme se v devět u hotelu.".
Otočila jsem se na patě a zmizela. Do prdele. Do prdele. Do prdele! To jsem decentně posrala. Zanadávala jsem si v hlavě a nasedla do auta.

„No kde seš? Čekáme tady na tebe tak dvacet minut." Zanadávala Ji-Min. „Omlouvám se." Řekla jsem a zvedla ruky v obrané gesto. Holky se začaly smát a já po chvilce s nimi.

„Já ti i volala." Řekla naštvaně Hana. Já vytáhla mobil z kapsy a ukázala jí ho. Mobil byl celý popraskaný a už na pohled nepoužitelný tak jako Yeong v kuchyni. „Co si sním dělala bože?" Zeptala se udiveně Yeong. Rychle vymyslet nějakou lež, abych nemusela vysvětlovat celou včerejší situaci byl teď můj hlavní úkol. „Spadl mi v backstage." „Aj. No, ještě že ty nedostatkem financí netrpíš." Zasmál se náš manažer. „No, to ne, ale mohla jsem ty peníze použít na nové oblečení." Řekla jsem smutně. Mahagrid totiž vydal novou kolekci. Brečím.

Mobil už mám sice od včerejška objednanej na prodejně, ale nebyla jsem schopná si pro něj zajít. Mám pocit že jsem tam někoho posílala a za boha si nemůžu vzpomenou koho.

„Jo a Livi." Otočil se na mě manažer a podal mi tašku se značkou Apple. Jop. Už vím koho.

Cestou jsme si říkaly všechny naše pocity, zážitky a dojmy z koncertu. Hodně jsme se nasmály.