Minulost mě opět dostihla.

(Ne)vyspěl jsem.

Jak jsem už říkala - píšu to 'na jedno brdo' tudíž nic moc. A taky jsou to extrémně krátké kapitoly, tak mi promiňte.

•••
Přejel jsem bleskovým pohledem po celém davu přeplněné arény. Vidět tolik usměvavých tváří, křičící mé jméno, mé texty a s pohledem, jak se jejich těla radostně svíjejí v rytmu naší hudby ve mě vyvolávalo pocit naprosté euforie. Cítit jejich doteky, když se snažily své spocené ruce natáhnout co nejblíže k podiu, k mému tělu za účelem byť jediného doteku mé osoby. Jak se snaží se mnou alespoň na sekundu navázat oční kontakt, za účelem výjimečnosti. Jenže já je miloval všechny stejně, bez ohledu na vzhled, talent, vlastnosti. Jsou vším, co momentálně mám, bez nich už bych byl dávno pohřbený. Vím to.

"Miluju tě, Gerarde!!"
"Ahh, Gerarde, udělej znovu ten sassy pohyb!"
"Podívej, nakreslila jsem tě!"

Na pódium dopadaly tucty párů ponožek nesčetných množství barev. Už dávno nevidím nejostřeji, brýle jsou pro mě mimo koncert nezbytností. Spletici rudých písmen, která se objevuje a zase mizí v dáli na fanouškovských transparentech přečtu jen s těží.

Zářící oči fanoušků, jenž mě po koncertu mají možnost poprvé či po několikáté spatřit nevnímám tak intenzivně, jako kdysi.

To, že mě lidé na ulici poznávají mi už nepřipadá podivné, tak jako kdysi. Srdceryvné výlevy fanoušků, jak jsem jim změnil život již neberu tak vážně, tak jako kdysi. Nabídka velkého koncertu mi už nepřijde jako možnost, která se neodmítá, tak jako kdysi.

Vyspěl jsem.
..A nebo taky ne.

Ničí mě pohled na fanoušky, které jsem nemohl v životě osobně potkat. Ničí mě články časopisů, které mě znají jen pod jménem 'ten z My Chemical Romance'. Ničí mě, že svou druhou rodinu, Mikeyho, Franka, Raye a Boba, každým dnem nevidím, tak jak tomu bývalo po dvanáct let. Ničí mě, že stárnu.

A svět stárne se mnou.

Jediné, co nestárne, jsou vzpomínky. Na první koncert v Jersey. Na poslední koncert v Jersey. Na tolik zábavy, jež jsme si jako parta upířích teenagerů užívaly. Na bezmyslné líbání Franka na pódiu, v přívalu slasti z hudby, kterou jsme společně vytvářeli.

Jenže člověk si uvědomí co vše měl, až když o to přijde.

Na deprese ze smrti. Na brání drog. Na závislosti na alkoholu. Na sebedestruktivní sklony. Na sebenenávist. Na depresivní texty, kterými jsem si vylýval své přívaly nepochopených pocitů a pomáhal tím nezletilým. Na svou psychickou nevyrovnanost.

A na éru Revenge, kdy jsem zcela propadl všemu špatnému, co se nacházelo v mém dosahu.