Minulost mě opět dostihla.

Těš se, světe.

Smrt. Smrt, smrt. Všude samá smrt. Už si na mě jistě brousí kosu. Žiji už moc dlouho. To, co jsem chtěl dokázat, jsem už přeci dokázal. Vše mělo skončit s Black Parade, i já. Tak kde vězíš, krucinál?! Chci zemřít, slyšíš?

Ležím u Lindsey, tisknu k sobě její drobné tělo a naslouchám jejímu pravidelnému oddechování. Kéž bych já dokázal takhle vypnout svou mysl a nechal se odnést do říše snů.

Kéž bych nemusel poslouchat ty otravné hlasy v mé hlavě, které jsem neslyšel už bezmála tři roky. Nebo jsem je jen tak intenzivně nevnímal, jako zrovna teď. Snad jsem se je snažil nevnímat. Stále mi něco našeptávají a já se cítím jak blázen. Jenže já nikdy nebyl normální a nikdy jsem se s tím nesmířil.

Pohledem zabloudím ke svému pracovnímu stolu. Pohled mi však utkví až na akční figurce Darth Vadera, první figurce, kterou jsem si v životě koupil. Bylo mi patnáct.

Nikdy nezapomenu na své dětství. Bohužel. Minulost mě sžírá stále víc, ikdyž jsem si dávno myslel, že už jsem se přes to přenesl. Jenže ani neviditelné rány na mém těle nikdy nezmizí. Vždycky mi budou připomínat kým jsem byl, čím jsem se stal a kolik to přineslo obětí a utrpení.

Věčně ignorován, občas šikanován, na dně psychicky. Ošklivý, tlustý, nudný a pesimistický. Následně podivný, bizarní depresivní. Naivní. Alkoholik. Sketa. Pozér.

Nic se nezměnilo.

K čemu mi jsou miliony fanoušků po celém světě? K čemu mi je sláva a bohatství, když uvnitř jsem stále ten samý outsider, jako celý můj život?

Podívej se na sebe, Gerarde. Jsi stále hnusný jak si býval. Nikdy se nezměníš a tvé dobré vlastnosti nikdy nikoho nezajímali. Beztak tě nikdo nemá rád. Radši zemři!

Někdy prostě musí část z vás zemřít zevnitř, abyste mohli povstat z vlastního popela.

Opatrně jsem položil hlavu své manželky na polštář a vymotal se z černých přikrývek. Mezitím jsem stačil nahlédnout do Banditiny ložnice a zkontrolovat ji, jak sladce spí. Pousmál jsem se. Alespoň něco, za co stojí žít. Prozatím.

Mé nohy mě samovolně unášely do podkroví, kde stále spočívaly mé nevytříděné věci z dob, kdy jsem žil u rodičů a z dob My Chemical Romance. Nikdy jsem je nezahodil, jsou to přeci vzpomínky. Ať už byly sebehezčí, sebeošklivější.

Přistoupil jsem k malé, černé skříňce. Nikdo by jí netipl tolik let, kolik měla. Byla zachovaná, od té doby neotevřena.

Sestoupal jsem zpět, se skříňkou v ruce a zašel do koupelny.
Všemi prsty jsem přejel po dřevěném materiálu krabičky a s hlasitým lupnutím jí pomalu otevřel. Dýchly na mě nechtěné vzpomínky.

Uchopil jsem temně rudé oční stíny a následně jimi silně přetrel své oči. Tak dlouho jsem to neudělal.
Naklonil jsem se ještě blíže k zrcadlu a pohrdavě se do něj usmál.

"Vítej zpět, Gerarde pozére." promluvil na mě kluk s porcelánovou pletí, dlouhými černými vlasy, s utrpením a nesnášenlivostí vůči světu v očích.