Minulost mě opět dostihla.

Deja vu.

Jsem tu zase. V té temné díře, zvané život alkoholika. Budu přespávat na studených dlaždicích chodníku, ale i zpívat pro miliony svých věrných fanoušků. Budu brát drogy a kouřit jednu cigaretu za druhou, ale svým fanouškům budu dávat jen ty nejlepší rady do života. Budu se hnusit sám sobě, ale zároveň lidem okolo zmírňovat jejich komplexy. Byť jsou sebesměšnější. Budu se opět utápět v nekonečných depresích až na úplném dně a zároveň budu úspěšným umělcem. Tak jsem to ale vždycky chtěl, no ne? Mým posláním nebylo být úspěšný, celebrita, mým úkolem je všechnu jejich bolest, problémy a neúspěch převzít na sebe. Oni si to nezaslouží, za to já ano.

Jsem prokletý. Šílím z toho.

..Frank.

Bez sebemenšího rozmyslu popadám klíčky od auta, které vždy zanechávám na poličce a běžím k vozidlu. Komu vadí, že je deset večer? Mě ne.
Nervózně bubnuji prsty o volant, když musím trpět dalšího otravného řidiče přede mnou, jak jede hlemýždím tempem.

Srdce mi bije jak splašené, cítím, jak se mé tělo potí. Zrychlený dech a splašené mrkání očních víček. Mám na to chuť. Mám..mám chuť na..drogu?
"Ne..to n-ne.." šeptám, zahleděn na červené světlo.
"To nemůže být p-pravda.." jasné oranžové světlo mě pomalu omamuje.
"Prosím..já..já už n-nechci.." ruka mi reflexně sjede na řadící páku, jen co zahlednu náhlý příval zeleného světla.

Nemůžu, ale musím.

Jen co spatřím známou zahradu dvoupatrového domku, splašeně vyskočím z auta, až málem upadnu. Neobtěžuji se se zamykáním auta. Mám štěstí, že je momentálně majitel domku doma a ne na jedné ze svých tour po Evropě. A taky, že si vybral ke stavbě domu poklidnou ulici, kde by lidé nebo paparazi neočekávali nějakou celebritu.

Udělal dobře, já žiji v Los Angeles a je to hrůza.

Dopadnu na mahagonové dveře a s přerývaným dechem do nich silně buším. Otevři, sakra!
Klíč v zámku se otočil a vteřinu na to jsem mohl spatřit člověka, kterého jsem nejmíň čtvrt roku neviděl. Nezměnil se, nikdy.

"Gerarde!" zaječel a já mu roztržitě padl do náručí.
"Chyběl si mi, Frankie." vydechl jsem a spokojeně stiskl jeho drobné tělo.
"Ty mě taky..Ale,.Gerarde co to..je?" nevěřícně mi prsty přejel po rudých očích.

Dotyky byly v našem kamarádství normální. Čistě přátelské vyjádření lásky. Nic víc, nic míň.

"Neříkej mi, že.." zabodl své stěněčí oči do těch mých a tázavě se na mě podíval.
Mlčel jsem. Nesměl jsem mu co říct.
"Pojď dovnitř." řekl a následně mě pustil ze sevření.

~~~
Frank:
"Chceš kafe nebo tak n-.."
"Chci tebe, Frankie.." přerušil náhlý host mou otázku a vmžiku se jeho ruce, které byly vždy tak jemné a nezhyzděné tvrdou prací, ocitli na mém pase. S ránou mě opřel o protější zeď, až se visící fotografie Jamii a našich dětí otřásly. Přiblížil se tak těsně k mému tělu, až jsem myslel, že uslyší tlukot mého splašeného srdce. Vše dokonal pravým kolenem, které se z znenadání ocitlo mezi mými nohami, načež se na milimetrovou vzdálenost přiblížil obličejem k mému krku, který začal jemně okusovat a následně líbat.

Celou tu dobu jsem v šoku stál, pohled zaražený v jeho černých vlasech. Bylo to děsivé. Byl jsem nanejvýš zmatený jeho chováním. Bylo to.. deja vu.

"Celou dobu sis to dělal sám, žejo Franku.." zašeptal mi svůdným hlasem, který jsem tak dlouho neslyšel, do ucha a následně se mi dlouze zadíval do očí. A to mě zcela probudilo.

To nebyly Gerardovi oči. To byli oči toho zdeprimovaného alkoholika z roku 2005. To nebyl Gee. To byla ta druhá část jeho osobnosti, ta stvůra. A on se teď sekl v jeho minulém já, nebo co?

"Hmmpf..G-Gerarde..n-nech toho, kurva.." snažil jsem se i přes můj vzrůst svého kamaráda odstrčit, hlavně tak abych mu neublížil. Bylo zcela jasné, že si neuvědomuje, co právě teď dělá.
"Frankuu..já vím že to chceš. Vždyckys..to chtěl..viďžejo." vzdychal mi přímo do ucha a ještě více se na mě tiskl, pokud to však bylo možné.

A to jsem se přemohl, loktem Gerarda vědomí, nevědomí udeřil do hrudi a v zápětí mu udělil tu nejostřejší facku, kterou umím jen já. Udeřit pěstí bych ho však nesvedl. Na to jsem ho měl až moc rád.