Bezpečí / MenT

snídaně

Překulovala jsem se sem a tam. Cítila jsem přeleženou ruku, to mě vlastně vzbudilo primárně.

Otevřela jsem oči. Honzova ložnice. Byla jsem ve stejném oblečení jako ve vzpomínkách na včerejšek. Vůbec si nepamatuju, jak jsem se sem dostala, ale ani jsem se moc nezlobila.

Koukla jsem se vedle sebe. Ležel tam a tišše oddechoval. Neměl na sobě svršek, ale tepláky měl.

Dělo se něco včera o čem nevím?

Prsty jsem mu přejela přes vlasy. Cítila jsem se teď tak zranitelná, citlivá. A taky se mi tento pohled docela líbil.

Nemohla jsem jít dolů. Ani pro pití, ani na odchod. Nevěděla jsem, jestli tady někdo ještě spí, nebo jestli všichni odešli už včera večer.

A taky jsem věděla, že jestli jsem v průběhu včerejšího večera nějaký sebevědomí mezi těmito lidmi nasbírala, nocí se už vypařilo.

Tak mi nezbývalo nic jinýho, než ho opatrně vzbudit. Jemně jsem mu poklepala na rameno. To s ním škublo a otevřel oči.

Takže vzbuzenej byl, ale vyděšenej taky.

,,Promiň, a dobrý ráno," zasmála jsem se. ,,Já jen že bych měla jít, tak abys o tom věděl."

,,V pohodě," řekl rozespale a trochu si promnul oči. Vypadal hodně rozbitě. ,,Spěcháš někam nebo?" vyhoupl se do sedu.

,,Jako, to ne, ale nesluší se to, chápeš," zašeptala jsem.

,,Co se nesluší?" trochu se zasmál a ze země si podal tričko. To si oblékl.

,,No zůstávat tady."

,,Ále," zavrtěl hlavou. ,,Dáme něco na snídani, ne?" usmál se a zvedl se na nohy. Já si sundala tu mikinu ze včera a poskládala mu ji na postel.

,,No... tak jo," špitla jsem.

,,Jestli se tady cejtíš ale nepříjemně, můžu tě hodit domů, moc se na to netváříš."

,,Honzo, ne, tak to není," zasmála jsem se. ,,Jen na tohle nejsem zvyklá. A po trávě bys řídit neměl."

,,Jo vlastně, to máš pravdu," zasmál se a vedl mě z ložnice do kuchyně. Už jsem se v tom baráku začínala orientovat, i když jsem znala jen čtvrtinu pokojů.

,,A jak jako že nejsi zvyklá?" zeptal se, nejspíš protože mu to vrtalo hlavou. Přitom začal hledat něco v ledničce. Já si sedla na barovou židli a opřela si hlavu rukou.

,,Tak, když jsem u někoho, tak hned co se vzbudím, odcházím," stručně jsem vysvětlila. A kolikrát i před tím, než se dotyčnej vzbudí.

Tady jsem se jen bála přítomnosti ostatních.

,,Jo ták," vydechl Honza.

,,A počkej," přerušila jsem ho. ,,Proč jsem tady spala?"

Mám trochu ze včerejška výmaz.

,,No, vypla jsi," zasmál se. ,,A říkalas něco o babičce, že takto nemůžeš dojít. Tak jsem ti nabídl přespání, zezačátku ses bránila, že budeš spát v trávě na zahradě."

Zakryla jsem si studem obličej rukama. Achjo.

,,A ani po tom jsi mě nevyrazil jo?" koukla jsem se na něj přes prsty. To ho rozesmálo.

,,Prosimtě, když mi bylo tolik, co tobě, dělal jsem větší píčoviny. Já chtěl abys byla v bezpečí. Vajíčka jíš?" nadzvedl obočí a já přikývla.

,,Jak víš, kolik mi je?" podivila jsem se.

,,Ty si moc ze včerejška nepamatuješ, že?" řekl tiše. Měla bych si něco zásadního asi pamatovat...

,,Ale jo, jen po tom jointu je to takový rozmazaný," zasmála jsem se. Honza mi byl zády, stál u pánve s vajíčkama. A bylo ticho.

,,Hele Tomáš se trochu najebal, to už jsme tady byli jenom já, ty, on a Rady."

Zvážněla jsem. Oh shit.

,,No?" vyzvídala jsem, sama ale nechtějíc vědět pokračování.

,,Začal mít nějaký kecy, že holky v tvým věku nevěděj, co je dobrý, že jsi vyžírka a... a tak," zašeptal a otočil se ke mně. ,,Tak jsem se zeptal, kolik ti je. A že ti je dvacet bych sám nečekal."

,,Ach jo," špitla jsem. Začínalo mi bejt nepříjemně. Ale já za nic nemohla, nebo?

,,Nic si z toho prosimtě nedělej, on je jenom nešťastnej a když na to pije, dopadá to taky. Rady ho odklidil domů," zasmál se.

,,Takže říkáš tím, že už ho radši znovu nekontaktovat?"

,,Ne to jako... neříkám," začal krájet zeleninu. ,,Jen jestli ty sama chceš. Říkalas mi... to si asi taky nepamatuješ, že?" trochu se zasmál.

,,Panebože, co jsem ti říkala?" taky jsem se tomu zasmála.

,,Že jsem s tím vůbec začínal," zavrtěl hlavou. ,,Že si s ním vůbec nerozumíš, že je to další chytrej blbeček a že není tvůj typ."

,,A to jsem ti doufám řekla ještě před ním, ne?" plácla jsem se do čela.

,,Ne, mumlala sis pro sebe před spaním. A pokračovalas tím, že jsem tvůj typ já a že lituješ toho, že jsi nepoznala prvně mě a potom Tomáše jako mýho debilního kamaráda," zasmál se.

Zmlkla jsem. Přesně to jsem nechtěla.

Zavádím do svého kodexu nový pravidlo. Nehulit cizí trávu mezi lidma, který absolutně neznám. Možná to měla bejt samozřejmost, ale s touto příhodou jsem nemohla počítat.

,,Jako trochu mě to zarazilo, ale byla jsi mimo," dodal.

,,Asi upřímný myšlenky, no," špitla jsem.

,,Co z toho byly upřímný myšlenky? Ty o mně nebo o mým debilním kamarádovi?" zasmál se.

,,Asi svým způsobem obojí?"

,,Nechci se Tomáše zastávat, protože se k tobě nechoval hezky, ale debil to není. Znám ho fakt dlouho, abych to mohl vyvracet s jistotou. Mám ho rád."

,,Tak jsem to zas nemyslela. Já ho nemůžu brát jako ty, protože ho jako ty neznám. Určitě je fajn, ale my dva si asi tolik nesedneme."

Pousmál se a přikývl.

,,Já to chápu, jen ti říkám, jak ho vidím já. Ty si obrázek měj jakej chceš, ale asi s ním souhlasit nebudu."

Byla to dost vyspělá konverzace.

Položil přede mě talířek s vajíčkama, bezlepkovým chlebem, to jsem vyčetla z obalu, ve kterém byl, a zeleninou.

,,Dobrou chuť," usmál se a sedl si vedle mě.

,,Dobrou chuť a děkuju," špitla jsem a začala pomalu jíst.

,,A to s tím... že jsem tvůj typ... to bylo myšlený taky vážně?"