THE SORROW OF ANGELS ✔

Kapitola 1

Dveře za mnou zavrzaly v pantech.

Ohlédla jsem se přes rameno, abych viděla přicházet Victorii—mohla to být jenom ona nebo Aaron; nikdo jiný tu nekouřil, ten mě ale viděl procházet dozadu. Nejdřív jsem si myslela, že se mi z nějakého důvodu vyhýbá, možná jsem ho v prvních dnech něčím naštvala nebo jsem mu prostě byla jenom nesympatická, ale Victorie mi vysvětlila, že to není nic osobního, Aaron prostě jenom nerad interagoval s lidmi, a ještě méně s těmi, které vůbec nezná. Victorie tu pracovala už od chvíle, co skončila školu—v Torrance na výběr moc nebylo, byla to buď prodavačka, dřevorubec nebo barmanka. Měla typický vzhled devadesátkových heroinových dívek—vyhublá, bledá kůže, velké kruhy pod očima, vlasy si barvila na blond.

Nic neřekla, jenom se vedle mě posadila na schody a zapálila si cigaretu. Potáhla a nahlas vyfoukla dým z plic. „Je to trochu podezřelý, víš?“

Nechápavě jsem stáhla obočí k sobě a potáhla si taky. „Co?“

„Do teď jsem se neptala, protože jsem si myslela, že to možná řekneš sama. Lidi z Torrance spíše odchází, než přichází. Podle mě jsi první člověk za posledních padesát let, co se sem rozhodl přistěhovat. Vím, že jsi říkala, že sis potřebovala odfrknout od velkoměsta, ale celý tý povídce o tom, jak jsi Torrance viděla na letáčku na letišti moc nevěřím. Poznám člověka, který utíká před něčím—nebo spíš někým. Tak co je tvůj případ, Lou?“ Victoria se na mě podívala těma svýma velkýma tmavýma očima. Věděla jsem, že vidí skrz mě. Neušlo mi, jak mě při každé společné směně vždy pozorovala jako kdyby všechno, co dělám a říkám analyzovala a vyhodnocovala—teď už jsem věděla proč.

Lou—mé dvanácté jméno. Neuhnula jsem pohledem a zůstala se Victorii dívat přímo do očí, potom jsem se slabě usmála. „Nevím, o čem to mluvíš.“ Zavrtěla jsem hlavou, típla jsem cigaretu o schod a vajgl hodila do sklenice s vodou. Zhluboka jsem se nadechla a potom se postavila. „I kdyby to, co říkáš byla pravda nevidím proč bys do toho měla strkat nos, Tori.“ Nepodívala jsem se na ni, ani ona už víc neřekla. Vrátila jsem se zpět do baru, kuchyní jsem prošla na dámské záchody, kde jsem si stoupla k umyvadlu.

Umyla jsem si ruce a potom se na sebe podívala. Nebyla jsem ta stejná holka—anděla by ve mně hledal někdo už jenom těžko. Obarvila jsem si vlasy načerno a ostříhala si je tak, že mi končily kousek pod ušima. Nechala jsem si udělat piercing do nosu, v kterém teď na pravé straně nosím stříbrný kroužek. Přibrala jsem. Neměla jsem už vosí pas, který Damiano dokázal téměř obepnout celý svými prsty.

Při vzpomínce na něj jsem se musela zhluboka nadechnout. Polkla jsem žluč, která se mi drala krkem nahoru.

Svému odrazu jsem věnovala poslední pohled, zahrnula si vlasy za uši a vrátila se zpátky na plac, kde za pultem Gabriela zrovna do rukou brala čtyři půllitry piva a nesla je k zadnímu stolu. Bylo to přesně v moment, kdy se otevřely dveře baru a dovnitř vešel vysoký muž s mastnými blonďatými vlasy, které se mu lepily k čelu.

Zastrčil si ruce do kapes a rozhlédl se kolem sebe. Ihned jsem poznala, že je opilý. Měl skleněné oči, jejichž pohled se líně plížil po místnosti. Potom se podíval na mě, ušklíbl se a zamířil si to přímo ke mně. Protočila jsem očima a začala umývat sklenice. Rozhodla jsem se ho ignorovat, možná, že když mu nebudu tentokrát věnovat pozornost, tak prostě odejde. Taky jsem doufala, že zmizí ještě předtím, než přijde Victorie zpátky z pauzy.

„Můžu dostat pivo?“ Roderick se opřel loktem o bar a zůstal na mě zírat.

„Ne, naposled jsem ti řekla, že už ti nenaleju dost jasně a ať už se sem nevracíš,“ odsekla jsem mu. „Otoč se a vypadni, než doopravdy zvednu mobil a zavolám na tebe policii.“

Roderick se ušklíbl. „Co by mi asi udělali? Vůbec nic nedělám, Lou.“

Přehodila jsem si vlhkou utěrku přes rameno a zapřela se rukama o bar. Podívala jsem se na Rodericka a naklonila se dopředu, abych se ujistila, že mě uslyší. „Ublížení na zdraví, stalking, výtržnictví, sexuální obtěžování, vandalství. Na všechno mám důkazy. Zkusíš tady zůstat ještě o minuty dýl a už si v celým Torrance ani neškrtneš, ty zkurv—“

Pohledem střelil někam za mě. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že Victorie přišla z pauzy. Zatnula jsem čelist a nespustila oči z Rodericka.

„Okamžitě vypadni nebo volám policii,“ přecenila jsem skrz zuby.

Roderick si posměšně odfrkl a podíval se na mě. „Neuděláš to. Pořád jenom meleš pantem, vyhrožuješ, ale jsi jenom malá děvka, která nezná svoje místo.“

Cítila jsem, jak se ve mně vzedmula vlna hněvu.

„Rodericku,“ Victorie se postavila vedle mě ještě předtím, než jsem stačila říct cokoliv dalšího. Od Rodericka nás dělil barový pult, ale pořád jsme mu byli na vzdálenost paže. „Odejdi prosím, potom ti napíšu.“ Za měsíc, co tu pracuju, jsem byla hned několikrát svědkem, kdy se z rázné ženy stala ustrašené dívka, co uhýbala pohledem. Nedokázala jsem ani slovy popsat, jak moc mě sralo, že ji někdo jako Roderick má omotanou kolem prstu.

„Ne, nenapíše,“ zavrčela jsem. „Ani jedinou smsku už, ani jeden další hovor, protože se osobně postarám o to, abys shnil za mřížema.“

Všechno potom se stalo hrozně rychle. Natáhla jsem se pod pult pro mobil a Roderickova ruka zároveň vystřelila mým směrem. Chytil mě kolem zápěstí ještě předtím, než jsem stihla otevřít číselník. Od toho momentu jsem viděla rudě. Volnou rukou jsem sáhla po půllitru. Nezaváhala jsem ani vteřinu ještě předtím, než jsem mu ho rozbila o hlavu.