THE SORROW OF ANGELS ✔

Kapitola 2

Roderick měl hlavu úplně dutou, ale za to pořádně tvrdou. Sklenice se mu o hlavu sice roztříštila, ale nezamávalo to s ním, jak jsem očekávala. Než se všichni v baru stačili zorientovat v situaci, dostala jsem jednu zpátky. Nesměla jsem vyčnívat a tohle mohla být fatální chyba. Měla jsem jediné štěstí, že ho tu nikdo neměl rád—včetně policie, proto jsem doufala, že se celý incident zamete pod koberec, pokud se ho Roderick rozhodne nahlásit jako napadení. Aaron mlčel, když viděl můj rozbitý nos, radši mě poslal domů, Victorie utekla na záchody a Gabriela zamumlala něco o tom, že je škoda, že nedostal víc.

Když jsem za sebou zavřela dveře od bytu, musela jsem se o ně na moment opřít. Zhluboka jsem se nadechla nosem, načež jsem hned sykla bolestí.

„Do prdele,“ zamumlala jsem. Doufala jsem, že nebude zlomenej. Odhodila jsem tašku k botníku, z nohou skopla tenisky a pokračovala do malé koupelny. Když jsem se podívala do zrcadla, zjistila jsem, že mi pod nosem zaschnula krev. „Sráč jeden,“ zanadávala jsem na Roderickovu adresu. Svlékla jsem si tričko přes hlavu a hodila ho na zem. Rozepnula jsem si knoflík u kalhot a poklopec, pak se natáhla do sprchy, abych zapnula vodu. Mezitím, co jsem čekala až odteče studená, jsem se rozhodla si dojít pro čisté věci na spaní.

V momentě, kdy jsem ale vyšla z koupelny, v obýváku jsem se potkala s tmavou postavou. Leknutím jsem se sebou trhnula a rychle sáhnula po světle.

„Kurva, skoro jsem dostala infarkt!“ vyhrkla jsem a chytila se za hruď na místě, kde mi splašeně bilo srdce. „Říkala jsem ti, ať chodíš dveřma,“ sykla jsem na Eirena.

Eiren se pobaveně usmál. „Abych přišel o příležitost tě děsit? Nikdy. Vsadím se, že kdybys byla na mým místě, dělala bys—co to máš na ksichtu?“ Zamračil se. „To je krev?“ zeptal se znepokojeně. Jednou rukou se zapřel o opěradlo pohovky, za kterou stál a ladně ji přeskočil. Dvěma krokama byl u mě. Otráveně jsem protočila očima, když mě chytil za bradu a zaklonil mi hlavu, aby se mohl lépe podívat. „Kdo ti to udělal?“

„Jeden kretén,“ odsekla jsem a potom ho plácla do ruky, kterou mě držel. „Trošku jsme se dneska v baru nepohodli, ale je to vyřešený.“

„Saskie,“ pronesl rodičovským tónem hlasu. Připadala jsem si jako patnáctiletá holka, kterou čekala přednáška. „Blíží se. Tyhle incidenty by tě mohli stát život, rozumíš tomu? Nesmíš na sebe upozorňovat, mají oči a uši všude, chytí se každýho—“

„Nebaví mě to,“ přerušila jsem ho. „Nebaví mě to se pořád schovávat za rohem, nebaví mě si dávat pozor na to, co říkám nebo co dělám, nebaví mě se pořád ohlížet přes rameno, nebaví mě se každej měsíc stěhovat, nebaví mě si pořád dokola hledat novou práci, poznávat nový lidi, čekat na tebe až přiletíš a konečně mi řekneš, že to vzdali. Seru na to, Eirene. Už nikam nepůjdu. Až mě najdou, tak to vyřeším na místě, ale už nehodlám pořád ustupovat.“

„Zabijou tě, nemáš proti nim šanci.“

„Tak ať, bude to lepší než tohle přežívání,“ posměšně jsem si odfrkla a rozhodila rukama. Chtěla jsem ho obejít do své ložnice, ale kolem zápěstí se mi obmotaly Eirenovy prsty. Stiskl mě a trhnul se mnou nazpátek, abych nemohla odejít. Instinktivně jsem se mu vytrhla a prudce se na něj otočila. „Nikdy na mě už takhle nesahej,“ zavrčela jsem.

Eiren se na mě zůstal jenom dívat. Nelíbilo se mu nic z toho, co právě teď říkám nebo dělám, poznala jsem mu to na očích, ale věděl, že s tím nemůže vůbec nic udělat. Byl u všeho, co se mi kdy stalo. V nebi jsme se jeden o druhého vždycky opírali. Po tom, co jsem byla svržena, jsem si myslela, že i on na mě zanevřel. Mohl být můj přítel, ale pořád byl anděl, který žil podle nějakého řádu a měl svá přesvědčení. Toho, co jsem udělala jsem nikdy nelitovala, bála jsem se ale, jak vypadám v očích Eirena. Po několika měsících, co jsem odešla od Damiana, jsem se v jeden večer opila sama v motelovém pokoji a snažila se ho skrz modlitby kontaktovat—člověku jsem nemohla říct nic o nebi a ani pekle, démon nemohl chápat, jak se doopravdy cítím, Eiren byl jediné stvoření, které se mnou mohlo doopravdy soucítit.

Když jsem se druhý den ráno probudila, seděl v křesle vedle televize a pozoroval mě. Myslela jsem si, že se mi to zdá. Když jsem si ale uvědomila, že mám skutečně někoho na své straně, brečela jsem celé hodiny po měsících, kdy jsem se cítila tak osaměle. Od té doby mě jednou za čas navštívil, aby mi řekl, jestli mi jsou Spasitelé pořád v patách.

„Dobře,“ řekl potichu smířlivě. „Nech mě ti to aspoň uzdravit.“

Chvíli jsem se na něj zůstala dívat a potom si povzdechla. „Dáš mi potom pokoj?“ zeptala jsem se otráveně. Eiren jenom přikývl. „Dej mi pět minut. Jenom se vysprchuju.“ Pokračovala jsem do své ložnice, kde jsem si ve skříni začala vybírat čisté oblečení. Zády ke dveřím jsem ale pořád cítila, jak mě pozorují jeho oči. „Nemusíš sledovat všechno, co dě—“ Otočila jsem se, ale ku mému překvapení jsem zjistila, že tam nikdo nestál.

„Co říkáš?“ zeptal se Eiren z druhé místnosti.

Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti. Musela jsem být jenom paranoidní. Kdo by ale nebyl po tolika měsících na útěku.

„Nic, jen tak si mluvím pro sebe.“