THE SORROW OF ANGELS ✔

Kapitola 6

Asi toho budu litovat, ale nedovolila jsem si nad tím moc přemýšlet. Posledních osmnáct měsíců jsem musela důkladně vyhodnocovat každý svůj krok a slovo, dneska v noci jsem prostě chtěla dělat jenom to, co jsem chtěla. To, co mě první napadlo. Když jsem odemykala dveře do svého bytu, Damiano mi pořád stál za zády—trval na tom, že mě doprovodí domů. Kdyby odešel hned, jak jsem vytáhla klíče, všechno by to pravděpodobně dopadlo jinak. Strčila jsem do dveří, aby se otevřely, ale nepřekročila jsem práh. Místo toho jsem se na něj ohlédla. Stál v bezpečné vzdálenosti, ruce měl zastrčené do kapes a pozoroval mě. Celou noc se choval vzorně, přesně tak jak jsem chtěla. Ke konci směny jsem si dala pivo a Santos mě přemluvil k panákům. Nebyla jsem střízlivá, ale ani dost opilá na to, abych se na mé činy mohla zítra ráno vymlouvat.

„Půjdeš dovnitř?“ zeptala jsem se potichu.

„Měl bych?“ zeptal se. Rty se mu při tom zkroutily do úšklebku. Chtěl mě provokovat. Věděla jsem, že ví. Musel ty stopy hříšných myšlenek ze mě cítit.

Převrátila jsem očima a otočila hlavu dopředu. „Beru to zpá—“ Nestačila jsem tu větu ani dokončit. Kolem pasu se mi ovinuly silné ruce a k zádům se mi natisklo pevné tělo. Damiano mi nos zabořil do vlasů a zhluboka se nadechl. Na moment jsem překvapeně zadržela dech a potom skoro až úlevně vydechla.

„Nikdy bych neodmítl,“ zašeptal mi potichu u ucha.

Lhala bych kdybych řekla, že jsem si tohle nikdy nepředstavovala. Vzpomínky na chvíle s Damianem se mi do hlavy yypálily jako cejch do kůže.

Otočila jsem se mu v náručí, chytila ho za tvář a rychle ho políbila na rty. Ani jeden z nás se nepohnul. Damiano mi prsty zaryl do boků. Úlevně jsem vydechnula nosem. Odtáhla jsem se od něj jen kousek, abych se mu mohla podívat do očí, v kterých žhnulo. Kousla jsem se do rtu, abych zamaskovala svůj úsměv. Chytila jsem ho za límec a vtáhla ho do bytu. Vzala jsem za dveře a strčila do nich, aby se zabouchly. Přitiskla jsem Damiana ke zdi, rychle mu dala pusu a dřepla si, abych byla hlavou na úrovni jeho rozkroku. Sáhla jsem mu pod tričko, kde měl zapnutý kožený pásek. Chtěla jsem ho rozepnout, ale nešel mi vytáhnout z poutka.

„Do prdele,“ zaklela jsem potichu a škubnula tak až trhnul boky ke mně. Seshora se ozval tichý smích. Vzhlédla jsem do jeho pobavené tváře. „Co je?“ vyštěkla jsem.

„Nic.“ Zavrtěl hlavou a chytil mě za ruce. Sledovala jsem ho, jak mi je odstrčil stranou a s naprostou lehkostí si rozepnul pásek. „Nesmíš jenom tolik pospíchat.“

„Možná ale chci,“ odsekla jsem. Rozepnula jsem mu knoflík a poklopec. „Čekala jsem dlouho.“ Stáhla jsem mu rifle kousek níž a chytila ho za lem boxerek. Přerušil mě ale v pohybu, když mě chytil za bradu a zaklonil mi hlavu tak, abych se mu podívala do obličeje.

Damiano měl najednou jiný výraz—ne hravý, vzrušený a ani pobavený. Oči mu potemněly, bylo v nich něco nebezpečného a temného.

„Jak dlouho?“ zeptal se potichu. V jeho hlase šla slyšet hrozba.

„Jak dlouho co?“ zeptala jsem se, ale už jsem nezněla tolik vyrovnaně a sebejistě.

„Jak dlouho jsi čekala, Saskie?“

Těžce jsem polkla. „Celou dobu.“

„Byl jsem jediný?“ Palcem mě pohladil přes vlhké rty a potom mi ho strčil do úst. Poslušně jsem je rozevřela, aby mi do nich mohl vklouznout a zatlačit na jazyk.

Protože s prstem v puse se mluvilo těžko, tak jsem jen místo odpovědi kývla hlavou. Všechno potom se stalo hrozně rychle. Damiano mě chytil za tvář a vytáhnul nahoru. Začal mě líbat na ústech—náruživě, divoce, hluboce. Otíral se o mně jazykem. Říkal mi tak, že na tom byl celou dobu stejně a že to chtěl přesně tak tolik. Zafuněla jsem mu do tváře. Odtáhl se ode mě jen na moment, aby se sehnul, chytil mě za zadek a potom zdvihnul. Odnesl mě až do ložnice mezitím, co mě líbal na krku. Společně nás povalil na postel a zavalil mě. Když jsme se znovu začali líbat jeho ruka sáhla mezi nás. Rozepnul mi kalhoty a vklouzl do nich rukou. Pohladil mě přes kalhotky a potom je odstrčil stranou. Při tom doteku jsem zalapala po dechu a zatahala ho za vlasy, ve kterých jsem měla zapletené prsty. Potichu mi zamručel do úst, štípl mě zuby do spodního rtu a potom to místo vsál do svých úst.

Zvedla jsem proti jeho ruce boky. „Dělej,“ zamumlala jsem.

Damiano se ode mě odtáhnul, aby mě chytil za lem kalhot a potom je stáhnul i s kalhotkami. Odhodil je někam stranou na zem a potom si sáhnul do kalhot. Neobtěžoval se svlíkáním. Vtěsnal se mi mezi stehny a potom se do mě se zamručením pomalu vtlačil.

Nepatrně jsem se sebou trhnula a tlumeně zaúpěla. Chytila jsem se ho kolem krku a s rozšířenýma očima se podívala nahoru nad nás do šera.

Zastavil. Nepohnul se. Možná mu stejně jako mě došlo, že jsme měli trochu zpomalit.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se potichu. Vyčkal až si na jeho velikost zvyknu. Ty dny, kdy jsem se spolu váleli v jeho posteli, jsme to dělali tolik, že do mě kdykoliv mohl vklouznout zase a byla jsem pro něj perfektně připravená. Teď jsme se nechali příliš ovládnout vášní a chtíčem, který jsme v sobě tak dlouho potlačovali. „Mám ... “

„Ne, ne,“ zamumlala jsem potichu. Pohladila jsem ho po vlasech a políbila ho na ucho. „Chyběl jsi mi, Damiano,“ zašeptala jsem roztřeseným hlasem.

Damiano se zvednul na loktech, aby se mi mohl podívat do obličeje. „Myslel jsem si, že už tě nikdy neuvidím.“ Chytil mě za pramen vlasů a zastrčil mi ho za ucho. Potom proti mně zhoupnul boky. Potichu jsem zasténala. Zatřepotala se mi oční víčka a rty pootevřely. „Dostala ses mi pod kůži.“ Sklonil se ke mně, aby mě mohl kousnout do kůže na čelisti a pomalu se ve mně rozpohyboval. „Když jsem si uvědomil, že se ke mně nevrátíš, chtěl jsem celý svět srovnat se zemí.“ Políbil mě vedle úst a otřel se o mně svou rozpálenou tváří. „Musel jsem na tebe zapomenout nebo tě vystopovat jako pes,“ zašeptal mi do ucha a potom se dlaněmi zapřel vedle mé hlavy, aby se mohl zvednout. „Moje drahá Saskie,“ zašeptal. V tónu jeho hlasu bylo ale něco posesivního, něco naprosto šíleného, majetnického. „Teď už nikdy neodejdu.“