THE SORROW OF ANGELS ✔

Kapitola 5

Gabriela vedle mě obdivně zapískala.

Stáhla jsem obočí k sobě a zmateně se na ni podívala. Umývala sklenici vlhkým hadrem a koukala se ke dveřím baru. Když jsem se tím směrem podívala taky, zjistila jsem, že dovnitř právě vešlo trio mužů—a jednoho z nich jsem důvěrně poznávala. Všichni tři se rozhlédli kolem a potom se usadili k prázdnému stolu, který byl naproti baru u stěny. Krucinál. Damiano si prohrábnul vlasy a potom jako kdyby vycítil, že jsem ho pozorovala se podíval přímo mým směrem. Těžce jsem polknula a na moment ztuhla.

„Kdo to je a proč na tebe tak civí?“ zeptala se potichu Gabriela.

„Starý známý,“ zamumlala jsem. „Vezmu je,“ zahlásila jsem i přes to, že stůl, kam se posadila byla část Gabrieli.

„Klidně se zdrž, zvládnu to.“

Když jsem se na ni podívala, lišácky se na mě usmívala. Převrátila jsem očima a potom obešla bar. Musela jsem sklopit pohled a nedívat se na ně, jinak bych si to asi v půlce cesty rozmyslela a radši zmizela dozadu. Když jsem se zastavila u stolu a zvedla hlavu, ti další dva mě pozorovali s klukovským úsměvem—věděli, něco museli vědět, jinak by se na mě takhle rozhodně nedívali. Zakmitala jsem mezi nimi pohledem a potom se podívala na Damiana.

„Zdravím, co si dáte?“ zeptala jsem se a při tom se snažila, aby se mi hlas moc netřásl, pravděpodobně by ale i slepej viděl, jak moc jsem nervózní z celé téhle interakce byla.

„Proč tak formálně? Vždyť jsi skoro rodina,“ zahlásil ten, co seděl na pravé straně sám. Měl husté bílé vlasy, které se mu na koncích vlnily. Díval se na mě stejně tmavýma očima jako byly ty Damianovy. Střelila jsem pohled po Damianovi, který ale pohledem vraždil chlapce naproti němu. „Co? Řekl jsem snad něco špatně? Vždycky si o ní mluvil jako kdyby—au!“ Bolestně vyjekl, stůl se zatřásl a já jsem se sebou polekaně trhnula na místě.

Někdo ho kopnul pod stolem do holeně.

„Dáme si třikrát pivo, prosím,“ promluvil černovlasý, co seděl vedle Damiana. Byli si až příliš podobní s rozdílem, že ale Damiano se furt tvářil tak vážně, že by jen horko těžko někomu na potkání připadal sympatický nebo milý. Úsměv dalšího může byl vřelý a příjemný.

Rychle jsem přikývla, otočila se a zmizela znovu za bar. Musela jsem odolat pokušení pod něj zaplout a zůstat tam do konce večera. Natočila jsem tři piva. Mezitím jsem pohledem stále uhýbala k jejich stolu. Neslyšela jsem je, ale vypadalo to jako kdyby nejmlaději vypadajícího za něco kárali. Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout ještě předtím, než jsem sklenice vzala do rukou a vydala se zpátky. Před každého jsem postavila pivo.

„Něco k jídlu?“ Vytáhla jsem z kapsy bloček s propiskou. Všichni zavrtěli hlavou. „Dobře, kdyby něco, tak na mě stačí jenom má—“

„Saskie,“ přerušil mě Damiano. Při zvuku mého jméno vycházejícího z jeho úst mi srdce zaplesalo. „Chtěl bych je představit. Tohle je Lacroix,“ ukázal na muže, který seděl vedle Damiana a pořád se tak spokojeně usmíval, „a Santos,“ ukázal na druhého, který se na mě ušklíbl a zvedl ruku na pozdrav. „Jsou to mí bratři.“

Trvalo jednu, dvě, tři vteřiny, než mi to sepnulo.

„Počkat, ti bratři?“ zeptala jsem se potichu. Pekelní Psi. „No do prdele.“

„Taky náš těší,“ poznamenal Santos, ale při tom se tvářil tak, že ho má reakce potěšila, „andílku,“ dodal nakonec a soudě podle hravého tónu hlasu jsem věděla, že to nebyla jenom obyčejná přezdívka, která ho právě teď napadla. Věděl.

Střelila jsem po něm pohledem a potom se podívala na Damiana. „Tys jim to řekl?“ vyprskla jsem. Damiano zavřel oči a zhluboka se nadechl. Hádala jsem, že v duchu litoval toho, že se Santose rozhodl vzít se sebou. Těžce jsem polkla. „Co všechno?“

Damiano mlčel. Lacroix dělal, že tu není. Santos se zvídavě koukal na Damiana stejně jako já a čekal, co z něj vypadne, ale to ticho mluvilo za vše.

„Všechno,“ odpověděla jsem si sama potichu. Všechno. Rozhořely se mi tváře. „Vstávej a se mnou,“ přecenila jsem skrz zuby. Santos si dal ruku před pusu, ale trochu se mu třásly ramena, jak se snažil nesmát nahlas. Damiano se zhluboka nadechl, ale bez řečí se postavil. Chytila jsem ho za lem mikiny, co měl na sobě a zatáhla. Poslušně mě následoval až k zadním dveřím, kam jsme chodili kouřit. Zatlačila jsem do nich a vytáhla ho ven. Pustila jsem ho a prudce se na něj otočila. Založila jsem si ruce na hrudi. „Proč jsi jim to říkal? Jsou to—jsou to osobní věci. Intimní. Mělo to zůstat mezi námi, Damiano.“

Damiano si zastrčil ruce do kapes. „Potřeboval jsem pomoct.“

„Pomoct s tím?“ zasyčela jsem.

„Najít tě,“ odpověděl jednoduše.

„A k tomu potřebovali vědět, že my dva jsme spolu píchali?“ vyjekla jsem. Damianovi překvapeně povyskočilo obočí nad volbou mých slov a potom se ušklíbl. „To není vtipný!“ vyhrkla jsem a bouchla ho do ramene, ale jeho úsměv se ještě víc rozšířil. „Přestaň se smát, myslím to vážně.“ Probodla jsem ho pohledem.

„Omlouvám se, dobře? Teď už to nevrátím.“

Zhluboka jsem se nadechla a stiskla rty do úzké linky. Otočila jsem se mu bokem a podívala se do vlhké uličky za barem. „Jestli uslyším jednu jedinou poznámku, sama vás odsud vyvedu, rozumíš?“ zavrčela jsem na něj výhružně. Když jsem ale pootočila hlavu, abych mu viděla do tváře, zjistila jsem, že se pořád chlapecky usmívá. „Posloucháš mě vůbec?“

„Promiň, jenom pořád myslím na to, že jsi řekla, že jsme spolu píchali.“

Otráveně jsem protočila očima. „Zůstaň tady. Nevracej se ani dovnitř,“ odsekla jsem a otevřela dveře. Když jsem rázně pochodovala zpátky na plac, slyšela jsem, jak se za mnou Damiano směje.