THE SORROW OF ANGELS ✔

Kapitola 7

Kapky vody mi ještě pořád tekly po nohou a odkapávaly z vlasů na zem. Držela jsem si ručník nad prsy, když jsem vyšla z koupelny a skoro ho upustila, když jsem si všimla dvou postav obýváku. Polekaně jsem se sebou trhnula při pohledu na Santose, který se rozvaloval na pohovce a Lacroixe, který seděl na parapetu otevřeného okna. Překvapilo mě to natolik, že jsem zůstala jenom oněměle stát. Nevzpomínala jsem si na to, že by mi Damiano včera večer nebo dneska ráno říkal něco o tom, že by se tu měli stavit na návštěvu.

Zatnula jsem čelist. „Proč si všichni myslíte, že se prostě můžete jen tak objevit u někoho v bytě? Existují dveře, na které se klepe,“ zavrčela jsem.

„Nečerti se, andílku. Můžu ti tak vůbec říkat?“ ušklíbl se na mě. „Vypadá to tak, že Damiano z tebe poslední kousky světla už vyšu—“

„Dost,“ ozvalo se za mnou.

V ten moment mi došlo několik věcí. Před deseti minutami jsem měla nohu přes Damianovo rameno a jeho jazyk mezi stehnama a ani trochu jsem se nesnažila usměrňovat své vokální projevování. Před deseti minutama už tu dost možná Santos a Lacroix seděli. Jelikož jsem už smrtelník, anděly a ani démony necítím, Damiano o tuhle schopnost, ale nepřišel.

Cítila jsem, jak se mi rozhořely tváře. Prudce jsem se na něj otočila. Na bocích mu nízko visel ručník. Mokré vlasy měl sčesané dozadu. „Věděl jsi, že jsou tady,“ zasyčela jsem. „Proč jsi něco neřekl nebo ... “ Mě přestal uspokojovat? To jsem nemohla říct nahlas.

Místo toho jsem jenom zafuněla a odpochodovala do své ložnice. Prudce jsem zabouchla dveře a přešla ke skříni, odkud jsem vytáhla suché oblečení. Damiano proklouzl do pokoje a zavřel za sebou dveře. Zůstal tam stát a díval se na mě, zatímco jsem se začala otírat.

„Vždyť o nic nejde,“ zamumlal.

Přetáhla jsem si tričko přes hlavu, ale nepodívala jsem se na něj. „Nevím, na co jsi zvyklej ty, ale já nestojím o to, aby mě—nás někdo poslouchal.“

„Nevím, jestli si to neuvědomuješ, ale myslím si, že tě i včera v noci slyšeli na druhé straně města, možná dokonce i Států.“

Dramaticky jsem zalapala po dechu a podívala se na něj. „Ty—“ Vzala jsem polštář a hodila ho po něm. Damiano ho ale s pobaveným úsměvem zablokoval rukou. Musela jsem odolat tomu, abych si nedupla jako malé dítě. Posadila jsem se na postel a natáhla si kalhotky.

„No tak,“ zamumlal a přistoupil ke mně, zatímco já jsem pokračovala v oblékání si tepláků. „Nebuď na mě kvůli tomu naštvaná. Je to taková naše pošetilá vlastnost. Nemohl jsem si pomoct. Když je něco naše, chceme, aby to ostatní věděli.“

Převrátila jsem očima a postavila se. Otočila jsem se pro vlhký ručník a hodila si ho přes rameno. Chtěla jsem ho obejít, ale chytil mě za tvář a donutil mě se zastavit v pohybu. Podívala jsem se mu nahoru do tváře se staženým obočím k sobě.

„Saskie,“ pronesl něžně. „Omlouvám se, ano?“

„Nechci, aby nás tví bratři poslouchali, když spolu spíme,“ řekla jsem důrazně.

„Už se to nestane, dobře? Slibuju.“

Mlčky jsem se na něj zůstala jenom dívat a potom nepatrně přikývla. Damiano se usmál a sklonil se ke mně, aby mě mohl lehce políbit na rty.

„A nechci, aby tě ještě někdy viděli jenom v ručníku.“

Zamračila jsem se na něj. „Co jsem měla asi dělat? Ani jsem nevěděla, že je mám v obýváku na rozdíl od tebe,“ ohradila jsem se.