THE SORROW OF ANGELS ✔

Kapitola 4

Poslední vražda se v Torrance stala před dvaceti lety. Násilné útoky tu nebyly příliš časté, takže zpráva o smrti Rodericka otřásla celým městem i přes to, že nebyl mezi občany zrovna oblíbený. Po tom, co jsme na policejní stanici s Eirenem podali výpovědi, které seděly s kamerovými záběry z baru i apartmánového komplexu, jsem byla víceméně očištěna a zmizela jsem ze seznamu hlavních podezřelých.

„Myslíš si, že to udělali Spasitelé?“ Nepřemýšlela jsem nad tou otázkou. Napadla mě, i když to bylo velmi nepravděpodobné. Naklonila jsem se z otevřeného okna a zapálila si.

„Ne, cítil bych je tady.“ Zavrtěl hlavou Eiren vedle mě. Opřel se loktem o parapet a zůstal mě pozorovat. „Víš, že to škodí zdraví? Neměla bys kouřit.“

Protočila jsem očima. „Ano, mami,“ odsekla jsem mu. Byt se ponořil do ticha, cítila jsem, ale že mě nepřestává pozorovat. Vyfoukla jsem dým a podívala se na něj. „Co je?“

„Nic,“ řekl potichu a zavrtěl hlavou. Potom se napřímil a zhluboka se nadechl. „Už budu muset jít. Kdyby se něco dělo, okamžitě mě zavolej. Přijdu zase, co nejdřív budu moct." Eiren ke mně přistoupil a chytil mě za temeno hlavy. „Opatruj se, Saskie a žádný blbosti,“ řekl potichu. Do vlasů mě rychle políbil a potom se odebral na odchod. Stačila jsem jenom rychle kývnout, než se za ním zabouchly dveře od bytu.

Rukou, ve které jsem nedržela cigaretu jsem si frustrovaně protřela tvář.

Co se to do prdele dělo? Unikalo mi něco?

„Myslel jsem si, že tě chtějí zabít, ne s tebou chodit.“

Ten hlas se ozval přesně v moment, kdy jsem si potáhla z cigarety. Polekaně jsem se sebou trhnula a otočila hlavu ke dveřím od ložnice, hned na to se ale začala dusit dýmem a nahlas kašlat. Zlomila jsem se v pase a snažila se nabrat čerstvý vzduch do plic, které jsem měla jako v plamenech. Cigareta z ruky mi spadla na dřevěnou podlahu. Damiano byl u mě během vteřiny, černou botou zašlápl hořící tabák, ale nic neuděl.

Čekal až znovu naberu dech a podívám se nahoru.

Cítila jsem, jak se mi roztřásly kolena. Se zaslzenýma očima jsem se mu podívala do tváře, abych se ujistila, že se mi to jenom nezdá. Nezměnil se. Měl jen o něco kratší vlasy. Vypadal pořád stejně dobře a ve tváři měl ten ledový klid. Musela jsem zatnout ruce v pěst, abych odolala pokušení se k němu natáhnout a dotknout se ho, abych se ujistila, že je skutečný.

V hlavě mi vyvstala poslední vzpomínka, kterou jsem na něj měla. Ten batoh mi ležel na dnu skříně. Do dneška jsem se nedokázala smířit s tím, že se Damiano ani neotočil.

Potom jsem si uvědomila, co řekl. „Cože?“ zeptala jsem se přiškrceně.

„Myslel jsem si, že před nima utíkáš a když tě konečně najdu, tak vidím, jak se jeden z nich na tebe dívá jako na svatej obrázek.“

Měla jsem se zaměřit na jiné části toho, co řekl, ale v hlavě mi zůstalo jenom jedno—když tě konečně najdu. „Tys mě hledal?“ zeptala jsem se tichým hlasem.

Damiano neodpověděl, místo toho se na moment odmlčel a zůstal se mi dívat do očí. Strnula jsem, když zvednul ruku. Chytil si pramínek mých vlasů mezi prsty a promnul ho. Potom ni je zastrčil za ucho a klouby prstů mě pohladil po hraně čelisti. Tam, kde se mě dotkl mě jeho kůže příjemně hřála. Ošila jsem se. Měla jsem nutkání zavřít oči a nechat se jím laskat.

„Vrať se ke mně, Saskie. Aspoň na chvíli.“

Trhavě jsem vydechla skrz pootevřené rty. Cítila jsem neviditelné pouto, co mi pulsovalo v hrudi a šeptalo jeho jméno. Co to vůbec říkal? Co po mě chctěl? Abych se vrátila tam, kde jsem začala? Chytila jsem ho za ruku a složila ji dolů. Sklopila jsem pohled, protože jsem věděla, že kdybych se mu ještě chvíli dívala do očí, podlehla bych a přistoupila bych na cokoliv o co by mě žádal. Nahlas bych ale nikdy nepřiznala, jakou moc nade mnou doopravdy měl.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu,“ zamumlala jsem potichu.

To slovo bolelo víc, když jsem ho řekla nahlas.

Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit divoce bijící srdce, co se mi chystalo každou chvíli udělat díru do hrudníku.

Damiano se mi vytrhl a chytil mě za tváře. Zavrtěla jsem hlavou a prsty mu obmotala kolem zápěstí, neměla jsem ale vnitřní sílu na to ho od sebe odtáhnout.

Sklonil se ke mně, aby se mi nosem zabořil do vlasů a zhluboka se nadechl. „Tahle nová barva se mi moc líbí.“

„Damiano,“ zašeptala jsem potichu varovně. „Co tu děláš?“

Rukama mi sjel na krk. Cítila jsem, jak mi na rukou vyskákala husí kůže.

„Už mě nebavilo čekat. Proč ses nikdy nevrátila?“

Damiano se mi rty otřel o čelo a potom o nos. Zamotala se mi hlava. Potřebovala jsem se posadit, protože mi nohy vypovídaly službu. Sevřel se mi žaludek. Musela jsem těžce polknout, abych se nepozvracela. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do tmavých očí. Cítila jsem jeho teplý dech na mých bledých rtech.

Hlavou mi pořád dokola běžela jedna a ta samá otázka jako všechny ty dny předtím.

„Damiano,“ hlesla jsem potichu znovu. Našla jsem sílu v rukách a donutila ho, aby se mě přestal dotýkat. „Proč ses mě nikdy nesnažil přemluvit, abych zůstala?“

Damianovi se mezi obočím udělala malá vráska.

„Měla jsi na výběr. Sama ses rozhodla se uprostřed noci vyplížit ode mě a odejít.“

„Možná jsem to udělala proto, abych se ujistila, že mě nenecháš.“

Damianovi na krku poskočil ohryzek. Zakmital očima po mé tváři.

„Máš pravdu, nikdy jsem ti to neměl dovolit.“