THE SORROW OF ANGELS ✔

Kapitola 8

Potáhla jsem si z cigarety, tak silně až jsem se rozkašlala. Potichu jsem zanadávala a nedopalek odhodila naštvaně z okna. Ve stejnou chvíli jsem slyšela, jak se odemykají dveře. Když jsem se ohlédla přes rameno v klíčové dírce jsem viděla bílé světlo. Napřímila jsem se a založila si ruce na hrudi. Těžce jsem polkla a zhluboka se nadechla. Snažila jsem se nepozvracet. Sledovala jsem Eirena, jak otevřel dveře a do bytu se přiřítil jako velká voda.

„Saskie.“ Chytil mě za ramena a potom si mě celou od hlavy k patě prohlédl—chtěl se ujistit, že nejsem zraněná. „Co se stalo?“ S rozšířenýma očima se mi podíval do tváře.

Nebylo ve zvyku, abych ho zavolala. Většinou mě prostě přišel navštívit sám—vždycky se musel ujistit, že je bezpečné za mnou přijít. Když jsem mu dneska dala dost jasně najevo, že s ním akutně potřebuju mluvit, není divu, že ho to vyplašilo.

„Je to pravda?“ zeptala jsem se potichu roztřeseným hlasem. „Spasitelé mě nehledají?“

Sledovala jsem jeho tvář. Nejdříve vypadal zmateně jako kdyby ani nechápal, co se mu to snažím říct, potom se mu obočí znepokojeně stáhlo k sobě a mezi ním se mu udělala vráska. Mezi tím vším ale bylo ještě něco. Ten moment uvědomění, proč se na tohle vůbec ptám. Byl to malý detail, na vteřinu se mu rozšířily oči strachem a obavami.

„Nerozumím, o čem to mluvíš. Kde jsi na to přišla?“

Vždycky jsem dala na svou intuici a ta mi právě teď říkala něco, co jsem nechtěla slyšet. „Damiano mě našel. Řekl mi to, Eirene. Všechno. Věděl jsi o něm už dlouho.“

Eiren zatnul čelist, na tváři mu přeskočil sval. Na ramenech mě stiskl o trochu víc. „Poslouchej, Saskie, je to démon. Neznamená nic dobrého. Nemůžeš se s ním stýkat. Máš jenom popletenou hlavu. Zmanipuloval tě, aby z tebe získal všechno. Démonům nemůžeš věřit, dělají všechno jenom pro svoje sobecký důvody. Jsi jim úplně ukrade—“

Strčila jsem do něj. Eiren udělal krok dozadu a zadkem narazil do opěradla pohovky. Překvapeně se na mě podíval. Cítila jsem, jak mi srdce splašeně bije v hrudi, která se mi prudce nadzvedávala, jak jsem těžce oddechovala, abych mohla ventilovat svůj vztek.

„Zabil jsi člověka, Eirene,“ zasyčela jsem. „Co to má společného s Damianem?"

„Ten bastard ti ublížil, Saskie,“ přecenil skrz zuby. V ten moment jsem svého kamaráda nepoznávala. Vždy usměvavý kluk, který kolem sebe všude vířil pozitivní energii, vtipkoval a pomáhal, se změnil na monstrum, které vraždilo a lhalo.

„Nemůžeš jen tak zabíjet lidi, Eirene. Ne kvůli mně.“

„Proč bych nemohl?“ zeptal se a při tom se ušklíbl. „Copak to nevidíš, Saskie? Udělal bych pro tebe cokoliv. Bylo to tak vždycky. Mohli jsme být perfektní.“ Usmál se na mě a udělal ke mně krok. Na rukou mi vyskákala husí kůže. Klopýtla jsem dozadu a narazila do parapetu. Se zděšením jsem si uvědomila, jak moc mi právě teď naháněl hrůzu. „Věci se dost kvůli tobě zkomplikovali, ale byl jsem ochotný na všechno zapomenout a začít od začátku.“

„Vypadni,“ zavrčela jsem. „Už se nikdy nevracej.“

Eiren se sebou trhnul jako kdybych ho svými slovy bodla. „Nemůžeš mě jen tak odstrčit po tom všem, co jsem pro tebe udělal, Saskie.“

„Můžu si dělat, co chci. Uvědomuješ si, co jsi vůbec udělal, Eirene? Měsíce jsem žila ve strachu, každých pár týdnů se stěhovala, a to všechno jenom kvůli tvým lžím. Celý noci jsem probrečela, bála se každého šustnutí, neustále se ohlížela přes rameno a kvůli čemu? Protože ses nedokázal smířit s tím, že už nejsem anděl, nepatřím nebi a ani tobě.“

„Jsi teď zmatená, protože je tu zpátky ten—“

„Sklapni, Eirene a vypadni. Nejsem zmatená, pomatená a ani zmanipulovaná. Právě naopak, konečně vidím pravdu,“ zasyčela jsem. „Teď už běž. Nechci tě vidět.“

Eiren vystřelil ruku před sebe a chytil mě pod krkem. Polekaně jsem se sebou trhnula a zalapala po dechu. Instinktivně jsem ho chytila za zápěstí, ale byl oproti mě moc silný—neměla bych proti němu šanci ani kdyby byl jenom člověk. Vytřeštila jsem na něj oči.

„Nemůžeš mě jen tak vyhodit. Uvědomuješ si, co všechno vím? Lusknutím prstů můžu dát vědět Spasitelům, kde se nacházíš, s kým, jak velkou armádu si na ty psy mají vzít, aby je jednou pro vždy rozmáčkli jako otravnej hmyz. Myslím si, že by sis svá slova měla ještě jednou promyslet. Nemyslím si, že je dobrý nápad, aby sis ze mě dělala nepřítele. Můžu tě zni—“

Stalo se to během vteřiny. Kolem Eirenova krku se obmotal inkoustový stín jako chapadlo. Pustil mě a nějaká neviditelná síla ho mrštila přes celou místnost. Zády narazil do skřínek, které visely nad kuchyňskou linkou a potom spadnul na zem, kde začal lapat po dechu. Zmateně jsem se rozhlédla. V chodbě jsem uviděla stát Lacroixe kolem kterého se všude plížily stíny. Oči mu ve tmě žhnuly jako plameny ohně.

Když se podíval mým směrem, na moment se mi zastavilo srdce.

„Jdi. U tohohle nemusíš být.“

Stiskla jsem rty do úzké linky a těžce polkla. Podívala jsem se na Eirena, který se zvedal ze země a potom na Lacroixe. Proč tu byl? Kde byl Damiano a Santos? Chystal se ho zabít?

Zhluboka jsem se nadechla a potom rychlými kroky kolem něj vyšla ze dveří ven. Ty se za mnou prudce zabouchly. Trhnula jsem se sebou, ale nezastavila se. Vběhla jsem do noci a nevěděla, kam půjdu. V hrudi mě tížila zrada, záda jsem měla probodaná imaginárními dýkami. Zvládla jsem ujít několik metrů po mokrém chodníku, než mi nohy vypověděly službu. Spadla jsem na kolena a zapřela se rukama o zem. Snažila jsem se dýchat, ale neviditelná ruka mi stále svírala krk. Otevřela jsem ústa. Chtěla jsem křičet, ale z mého hrdla nevyšla jediná hláska.