THE SORROW OF ANGELS ✔

Kapitola 10

Život s démonem, pro který jsem se rozhodla, bylo jako sedět na horské dráze a nikdy nevystoupit. V jeden moment jsme se probírali prospekty domů, hledali místa, kde bychom mohli spolu strávit zbytek našich dní a v druhý jsem seděla v obřadní místnosti v Las Vegas a přihlížela tomu, jak Santose oddává Dolly Partonová. Nikdy jsem se nenudila, necítila strach, neměla pochybnosti. Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, co všechno se bude dít, měla bych ho za blázna a nevěřila bych mu ani slovo, teď jsem ale stála na terase domu u jezera v malém městečku ve Wisconsinu a byla připravena vzít všechno, co mi jeden démon dal.

„Nad čím přemýšlíš?“ Damiano mě objal zezadu a políbil mě do vlasů. Ruce si obmotal kolem mého útlého pasu a bradu si opřel o vršek mé hlavy.

Bylo chladno. Podzim se blížil. „Že je tohle všechno naprosto šílený.“

Damiano si pobaveně odfrkl. „Nikdy jsem nevěřil, že bych tohle mohl mít. Andělé a démoni jsou jiní. Pro vás je běžné si najít během života partnera, démoni na něco takového jen málokdy věří, protože si nemyslí, že jsou něčeho takového hodni.“

„To je docela smutný,“ zamumlala jsem potichu. Ze svého učení jsem věděla, že démoni nemývají vztahy jako andělé a pokud ano, tak jsou krátkodobé, nikdy nevydrží, vždycky jsem si ale myslela, že je to kvůli tomu, že jsou sváděni hříchem.

„Když ale někoho najdeme, je to navždycky. Naše pouta jsou silnější, než lidská nebo andělská. Vy následujete řád, povinnosti a pravidla, rozum. My posloucháme sebe.“

Spokojeně mi zaplesalo srdce. Nebála jsem se těch slov. „V nebi nás tohle neučili. Vždycky jste byli vykreslováni jako promiskuitní bytosti bažící po chaosu a temnotě.“

„Samozřejmě, že vám neřeknou pravdu,“ pohrdavě sykl.

Otočila jsem se mu v náručí a zadkem se opřela o dřevěné zábradlí. Položila jsem mu dlaně na krk a natáhla se k němu, abych ho políbila na rty. „Důležitý je, že už ji vím teď.“

Damiano nic neřekl, místo toho se sklonil a tentokrát on spojil naše rty. Přitáhl si mě za pas k sobě a rukou mi sjel na zadek, který hnětl v dlani.

„Přísahala bych, že jsme to dělali tak před hodinou,“ ušklíbla jsem se.

„Nikdy tě nebudu mít dost,“ usmál se na mě jedním koutkem úst a potom se sklonil k mému uchu. „Kdyby to bylo možný, zůstal bych v tobě už navždy. Hluboko.“

Cítila jsem, jak se mi rozhořely tváře. Musela jsem se podívat jinam ve snaze zakrýt své rozpaky. I když jsem tyhle věci poslouchala od rána do večera, vždycky mě dokázali rozhodit. „Přestaň. Za chvíli tu jsou ostatní,“ sykla jsem, ale zároveň nedokázala skrýt úsměv. Dokázala jsem se ovládat mnohem víc než Damiano, zodpovědně myslet na situaci, zatímco on by to dělal kdekoliv a kdykoliv, klidně i mezi davem lidí nebo v kostele na oltáři.

Damiano se jenom ušklíbl a potom mě políbil na tvář.

„Nikdy jsi nemluvil o Satanovi. Jaký vůbec je?“

Damianovi se mezi obočím udělala malá vráska. „Jak sis na něj teď vzpomněla? Není to trochu divný, když se tě tu snažím svést?“

„Satan je ztělesněním hříchu nebo snad ne?“ Povytáhla jsem obočí.

Damiano se na mě zůstal jenom chvíli dívat a potom nakrčil nos jako kdyby se zamyslel. „Kdybys ho potkala, nevěřila bys, že je ďábel. Vypadá jako středoškolák a chová se jako teenager. Nějakým zvláštním způsobem, ale dokáže držet peklo pod kontrolou. Byl víc jako kamarád než nadřízený. Je vlastně docela vtipnej, společenskej a má pro spoustu věcí pochopení. Asi pravý opak toho, jak je znán na Zemi a v nebi. Řekl bych, že kromě pekla mu všichni dost křivdí. Přitom jenom dělá svou práci, kterou mu dal Bůh—trestá zlý lidi. Už dlouho jsem ho neviděl, ale peklo pořád nezamrzlo a pozemský svět pořád stojí, řekl bych, že se má dobře.“

„Můžu ho někdy vidět?“ zeptala jsem se opatrně.

Damiano se na mě zamračil. „Proč bys chtěla vidět Satana u všech pekel?“

„No tak, kdo by nechtěl potkat Satana?“ ohradila jsem se. „Je jako celebrita!“

Damiano otevřel ústa, chtěl něco říct, ale zpoza jeho zad se ozval hlas. „Dobré odpoledne, hrdličky!“ Damiano se pootočil, aby se podíval na Santose a Tilly, kteří právě scházeli po dřevěných schodech od domu. Oba byli opálení. Před dvěma dny se vrátili z líbánek na Madagaskaru. Santos se šklebil od ucha k uchu a v ruce nesl pakl piv. Tilly šla za ním s přívětivým úsměvem. Když jsem ji poprvé poznala, měla jsem z ní trochu strach. Byla rázná osoba, a i přes to, že byla obyčejný smrtelník, Santos ji poslouchal jako poslušnej pes.

Zatímco jsme se začali vítat, dorazil i Lacroix s River. Ta byla naprostý opak jeho, ale zvláštním způsobem perfektně fungovali a zapadali do sebe. Prvních pár setkání se nám River stranila, byla v naší přítomnosti nesvá, ale stačila jedna svatba v Las Vegas a pár panáků, aby se nám konečně otevřela a přestala si hlídat každé své slovo i krok.

Tilly začala ukazovat River nějaké korálkové náramky, které si dovezla z Madagaskaru. Všichni tři bratři si otevřeli pivo, přiťukli si a potom se přemístili ke grilu, aby ho rozpálili. Damiano můj pohled vycítil jako první, otočil se na mě a kývl hlavou jako kdyby se ptal, co se děje. Místo odpovědi jsem jenom zavrtěla hlavou a usmála se. Srdce jsem měla plné pekelného tepla a po chladu a ranách nebe nezbyly už ani vzpomínky.