THE SORROW OF ANGELS ✔

Kapitola 3

Nikdy jsem si nemohla dovolit mít hluboký spánek. V momentě, kdy někdo zaklepal na dveře mého bytu, jsem už napjatě s rozšířenýma očima seděla na posteli. Vždycky jsem očekávala to nejhorší, ale po včerejším večeru v baru to mohl být kdokoliv. Roderick, který si přišel vyřídit účty nebo Victorie, která mi přišla poděkovat nebo naopak mě seřvat, Aaron, který mi osobně přišel říct, že mi dává výpověď nebo Spasitelé, kteří mě konečně dohnali—pochybovala jsem, ale že by byli natolik slušní, aby nejprve zaklepali.

Potichu jsem se postavila z postele a po špičkách se vyplížila z ložnice. Ku mému překvapení, na pohovce ležel Eiren. Většinou se mnou strávil jen pár hodin a potom se vrátil, aby nikdo nepojal podezření, v nebi měl taky nějaké povinnosti, které musel plnit, vůbec poprvé, ale zůstal celou noc. Neměla jsem ale čas řešit anděla v mém obýváku, protože se klepání ozvalo znovu. Chtělo se mi zvracet. Mohla jsem předstírat, že nejsem doma, ale bála jsem se, že v momentě, kdy by mi skupina andělů proletěla okny bych byla ještě méně připravená. Takhle aspoň budu vědět, kdy a kudy se na mě vrhnou.

Zhluboka jsem se nadechla a na pár vteřin zaváhala ještě předtím, než jsem chytila kliku a dveře pootevřela. Na rohožce stál muž v uniformě.

No do prdele, zasranej Roderick. „Děje se něco, Harry?“ zakoktala jsem nervózně. Snažila jsem se usmát, ale jenom se mi divně zkroutily rty. Pootevřela jsem ještě trochu, ale pořád si nechávala prostor k tomu, abych mohla rychle zabouchnout. Harry chodil do baru vždycky v sobotu večer většinou i se zbytkem policejního sboru. Vždycky se choval dobře, měl nádhernou milou ženu, co měla své pekařství a dvě děti. Nečekala jsem od něj nějakou podpásovku, ale člověk nikdy nevěděl, vždycky si musel nechat prostor pro obavy.

Harry stiskl rty do úzké linky. „Nerad ti kazím ráno, ale potřebuju, abys se mnou jela na stanici, Lou.“ Nebyl z toho nadšený stejně jako já.

Těžce jsem polkla. „Jde o ten včerejší incident v baru?“

Harry se na mě zůstal chvíli jenom dívat. „Rodericka našli mrtvého v řece.“

Trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, co se mi to vlastně snažil říct. Musela jsem zatnout čelist, abych se škodolibě neusmála. Potom mi ale došlo, proč mi to přišel sdělit a taky proč jsem to musela být já, koho chtěl vzít na stanici. „Moment, myslíte si, že jsem to byla já?“ zeptala jsem se znepokojeně. Jasně, že si myslí, že jsem to byla já.

„Je mi to líto, Lou, ale musíme prošetřit všechny možnosti. Jsem si jistý, že s tím nemáš nic společného, ale snad rozumíš tomu, proč jsi jedna z podezřelých. Chci jenom, abys poskytla výpověď o tom, co se včera stalo a co jsi dělala potom.“

Potřebuju alibi, problesklo mi hlavou. Zamotala se mi hlava. Jak jsem mohla dokázat, že jsem to nebyla já, pokud tu nebyl nikdo, kdo se mnou—

Nad hlavou se mi objevila ruka, která chytila dveře a otevřela je dokořán. Polekaně jsem se otočila na Eirena, který mi stál za zády jenom v boxerkách a s rozčepýřenými světlými vlasy. Přísahala bych, že když jsem kolem něj před chvíli procházela, měl na sobě oblečení. Chtěla jsem na něj vyštěknout, jestli se úplně zbláznil, ale potom jsem si uvědomila, že přede mnou stojí Harry. Přede mnou stojí Harry. Rychle jsem se na něj podívala. Eiren se nad námi oběma tyčil jako mrakodrap. Harry ustoupil o krok dozadu, v obličeji nedokázal skrýt překvapený výraz. Jasně, Eirena tady nikdy neviděl a teď stál v mém bytě jenom ve spodním prádle. Každému by došlo, že tu musel strávit noc.

„Pojedu taky. Byl jsem s ní celou dobu od chvíle, co přijela z práce.“

Chtěla jsem Eirenovi vypálit a zároveň ho objat. Harry přikývl.

Sklopila jsem pohled a pročistila si hrdlo. „Jenom se—jenom se oblékneme,“ zakoktala jsem, a ještě jednou Eirena sjela pohledem. Potom jsem se podívala na Harryho a nervózně se na něj usmála. Ten možná vypadal ještě víc rozpačitě než já.

„Nebudu vám dávat pouta, ale nech prosím otevřené dveře.“

Jenom jsem rychle přikývla, chytila Eirena za ruku a zatáhla ho za sebou do ložnice. „Co to má znamenat?“ sykla jsem šeptem a rukama ukázala na jeho nahé tělo. „Proč ses proboha svléknul? Stačilo, kdybys prostě jenom přišel.“

Eiren si založil ruce na hrudi a spokojeně se usmál. „Chtěl jsem, aby to vypadalo uvěřitelně. Nikdo by nestrávil noc u někoho jako jsi ty a zůstal oblečený, Lou.“ Zdůraznil mé falešné jméno, které slyšel od Harryho a samolibě se ušklíbl.

Nepamatovala jsem si ani kdy naposledy mi někdo složil kompliment. Cítila jsem, jak se mi rozhořely tváře. Nečekala jsem to především od někoho jako byl Eiren. Vždy jsem ho brala spíše jako staršího bratra. Nikdy jsem nechytila podezření, že by se na mě mohl dívat jinak, tak proč jsem se teď nemohla zbavit pocitu, že se mnou flirtoval?

Zatnula jsem zuby a potom se po něm natáhla. Chytila jsem ho za paže, otočila a strčila ho do zad ze dveří, které jsem za ním rázně zabouchla. Zůstala jsem stát uprostřed místnosti. Musela jsem párkrát zamrkat a zhluboka se nadechnout, abych se probrala. Zavřela jsem oči a poplácala se po tvářích. Vrtnula jsem se ke skříni, z které jsem si vytáhla první, co mi padlo pod ruku a rychle se převlékla z pyžama. Když jsem se vrátila zpátky do obýváku, Eiren byl už oblečený s rukama zastrčenýma v kapse. Jenom letmo jsem se mu podívala do tváře a potom jsme se společně vydali ze dveří, u kterých pořád čekal Harry.

Mlčky jsme se došli k policejnímu autu, které stálo před komplexem apartmánů. Nechtěla jsem se ani otáčet a dívat se do oken. Věděla jsem nejméně o dvou nebo třech lidech, co právě teď pozorovali a nemohli se dočkat až se seběhnou a budou drbat o tom, že pro Lou a nějakého neznámého mladíka přijela policie. V duchu jsem Harrymu děkovala, že usoudil, že není nutné nám dávat pouta i přes to, že tím pravděpodobně porušoval nějaký protokol.

„Jak se to stalo?“ zeptala jsem se potichu, když jsem za sebou zabouchla dveře od auta.

Harry se zhluboka nadechl. „Nejdřív to vypadalo, že ho napadla smečka hladových vlků, ale patolog si všiml řezné rány. Někdo ho podřízl jako prase na porážce.“