Jak jsem poznal prince |TODODEKU|

KAPITOLA PRVNÍ

Za okny to ráno tiše zpívali ptáci, vál jemný vítr a sluneční paprsky se odrážely mezi lístky stromů. Mladý Izuku ležel ještě ve své posteli a celé to skrz okno pozoroval. Na tváři mu hrál drobný úsměv, který nemohl schovat. Byl to jeho poslední den doma, před cestou do světa. Jeho matka ho několikrát prosila, aby nikam nespěchal, za ničím se nehnal a raději zůstal doma. Mohl by se tak vyučit nějakému řemeslu a pomoci jí s finanční situací. O té často přemýšlel a popravdě ho dost tížila. Nechtěl v tom matku nechat samotnou, to v žádném případě, jen doufal v něco jako zázrak. Kdyby tak mohl sehnat dost peněz na všechny dluhy, oplatit svojí matce celoživotní péči. To bylo jedno z jeho přání. Jeho dlouholetý přítel, Tenya mu několikrát nabízel, že by se za něj přimluvil na pozici vojáka v zemi Ambermore. Nádherné zemi, které vládne král Masaru a královna Mitsuki. Nebylo to ale přesně to, co si představoval.

,,Izuku, skutečně si za tím budeš stát?" vešla jeho matka tiše do pokoje. Otočil na ní pohled, ale ona zůstala s pohledem zaseknutá v zemi. Nedokázala se na svého syna teď podívat, protože by nejspíš začala plakat. Izuku vstal z postele a přišel k ní blíž. Tiše si povzdechl a matku objal. Její tělo se lehce roztřáslo a jemu bylo jasné, že nevydržela být silná. Jemně jí pohladil po zádech a vlasech. ,,Budu zpátky dřív, než si uvědomíš, že jsem vlastně odešel. Slibuji, že se za tebou vrátím." Lehce se z objetí odtáhl, ale jakmile zahlédl slzy své matky, několik mu jich také steklo. Moc se jí bál nechat samotnou doma, tak moc. Zhluboka se nadechla a na tváři se jí objevil lehký, ale ustaraný úsměv. ,,Ozvi se mi z toho světa občas. Nezapomeň na slušné vychování a co jsem tě naučila. Mám tě moc ráda." S posledními slovy ho pohladila po tváři a on její ruku krátce podržel. ,,Slibuji," usmál se také.

Zabalil si vše potřebné do malé brašny, kterou si dal na záda a vykročil z domu. Jeho matka ho ale ještě stihla zastavit. Podala mu meč. ,,Patřil tvému otci. Nikdy nevíš, kdy se ti může hodit." Izuku si ho s kývnutím uschoval k opasku a se zamáváním vyšel. Nesešel ani všechny schody, zakopl a spadl. Jeho matka si povzdechla. Vidět jejího syna odcházet nebylo sice snadné, ale určitě věděla, že udělala správnou věc, když ho pustila. Ještě chvíli pozorovala, jak její jediný milovaný syn mizí v dáli, než se vrátila zpátky domů.

Slunce bylo už vysoko na obloze, když byl Izuku na cestě. Nebyla zima, ale ani žádné velké teplo. Boty ho nikde netlačily, takže se mu šlo hezky. Věděl že nejbližší zastávkou je právě město Ambermore, kam měl zrovna namířeno. Cestovat pěšky by mu nevadilo, jen ta samota se mu nezamlouvala. Navíc mu chyběly lektvary, pro případy nouze. A kde jinde takové hledat, než u své kamarádky, Ochaco. Ochaco byla malá, nadějná, čarodějnice, která se také stále sama učila svému řemeslu. S Izukem si vždy dobře rozuměli, měli o čem dlouhé hodiny mluvit. Navíc byla jedna z těch, kteří ho podporovali ve svém snu. Jen co vstoupil na nádvoří v Ambermoreu, zamířil k jejímu malému obchůdku. Uběhla už nějaká doba, od chvíle kdy se ti dva viděli. Po zaklepání vstoupil dovnitř a hned ho do očí zaštípala nazelenalá pára. Další z neúspěšných experimentů.

,,Já snad nikdy nepřijdu na to, co dělám špatně," povzdechl si Izukovi velice dobře známý hlas. Tiše se nad tím zasmál a zamával rukama, aby měla pára volný přístup z obchodu ven. Podle paměti, jak je obchod stavěný za ní došel a ze země zvedl drobnou prázdnou lahvičku, kterou jí podal. ,,Určitě to zvládneš, Ochaco." Čarodějčiny oči se zableskly radostí, když ho spatřila. Neváhala ani chvíli a na uvítanou ho objala. ,,Izuku! Tak dlouho jsme se už neviděli. Co tě sem přivádí? Potřebuješ nějaký lektvar?" Bylo úplně zřejmé, že se nemohla přestat usmívat. Vždy si byli blízcí, takže šlo skutečně o radostné shledání. Ale ani za tu dobu se nijak nezměnila. Oči jí jako vždy zářily nadšením, vlasy jí tak tak splývaly po ramena a aura kolem ní byla kouzelná. Doslova. Změnilo se jen její oblečení, které jí neskutečně slušelo. ,,Vlastně ano. Dnes jsem se rozhodl odejít na cestu. Napadlo mě, jestli by si nevěděla o lektvarech, které by mi na cestě mohly pomoci." Dívka se na chvíli zamyslela a pohlédla na poličku plnou lahviček a pytlíčků. Došla až k ní a chvíli se přehrabovala, neschopná říci co vlastně hledá. ,,Které by ti mohly pomoci říkáš... Podle mě by se ti mohl hodit prášek z levandule v každém případě. Duši dokáže dokonale uklidnit. Jako další ti určitě dám obvazy a hojivou mast. Oba víme jaké umíš být nemehlo," zasmála se při krátkém pohledu na Izuka, než se vrátila zpět k hledání na poličce, ,,Tento lektvar proti nevolnosti a..." Na delší dobu se zastavila. Hrdlo se jí až stáhlo, při pomyšlení, že jí přišlo důležité dát mu i tu jednu určitou lahvičku. Vzala jí do ruky a podala mu ji. Byl na ní štítek s nápisem 'ŽIVÁ VODA'. ,,Nikdy nevíš," dodala a šla mu vše zabalit. Izuku se sám trochu zděsil, ale přijal ji. Neměl ani tušení, kolik by taková lahvička mohla stát. Pramenů živé vody bylo málo. Někteří obchodníci ji rádi ředili, aby vydělali. Ochaco ne. Byla jediná kterou měla, ale pro Izuka se jí vzdala ráda. Sedl si na menší židli u stolu, zatím co ji pozoroval při práci. Stále mu přišla poněkud neklidná. ,,Slyšel si dnešní zprávy?" začala lehce. Zmatený Izuku zavrtěl hlavou. Neměl jak by se k nim dostal. Pokračovala tedy. ,,Král Enji z Edolynu přišel do sporu s královnou Mitsuku z Ambermoreu. Hrozí nám válka. Proto se tě ptám. Chceš skutečně vyrazit na cestu teď?" upřela na něj pohled. Izuku nevěděl co na to říct. Vrátit domů se nemohl a ani nechtěl. Věděl že podruhé by ho matka už nemusela chtít pustit. Vstal a balíček si od ní převzal. ,,Ve světě se děje stále něco. Kdyby se nedělo nic, život by zevšedněl a ztratil na kráse. Ať už vyjdu teď, nebo za týden, není dobré věci odkládat s myšlenkou 'co když'." Musela uznat, že má pravdu. Na krk mu pověsila drobný pytlíček přivázaný na šňůrce. ,,Ochrání tě. Dávej na sebe pozor." Izuku s úsměvem přikývl a ti dva se rozloučili.

Procházel zrovna městem, když si všiml cedulí kolem. Vypadalo to, že se teď války bojí každý. Cestou o tom měl čas přemýšlet a sám se přistihl u toho, že měl strach. Prince Katsukiho... tedy Kacchana, jak mu rád říkal, znal už od dětství. Bývali dobří přátelé, ale postupem času se jejich cesty rozdělily. Jeho kamarád začal být nepříjemný a utahoval si z něj. Izuku moc dobře věděl, jak moc se v ten čas začal učit být budoucím králem, takže už neměli tolik času se vidět. Vždy si ho nesmírně vážil a vzhlíží k němu. Právě díky tomu, že znal jeho osobnost a také osobnost jeho matky, mu docela dávalo smysl, aby se s jiným královstvím dostali do sporu. ,,Jenže proč válka? Válka nic neřeší," zašeptal si pro sebe, když procházel po jedné polní cestě. Cíl cesty měl teď už ale jasný. Zjistí co se stalo v království Endolyn, aby to mohl probrat s královnou Mitsuki a pokusit se o mír. Byl by to jeden z opravdu dobrých skutků a kdo ví, třeba by se mu i finančně odměnili.

Došel až k lesní cestě, kde se na chvíli zastavil, aby se napil a najedl. Trochu se vyděsil, když se balvan před ním pohnul. Hned mu došlo, že o kámen nejde. ,,Haló?" řekl tišeji a rozvážně. Postava se k němu otočila a v tu chvíli zamrzl na místě. Před ním se krčila postava vyzáblého muže v tmavě hnědé kápi s kapucí. Jeho oči mu hleděli přímo do duše. Ale nebál se ho. Vlastně se nebál ani trochu. ,,Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil. Netušil jsem, že zrovna tudy někdo půjde." Měl velice příjemný hlas ve kterém ale byla cítit bolest. Izuku párkrát zamrkal, než rozhodně zavrtěl hlavou. ,,Ne! Nevyděsil jste mě. Jste v pořádku?" Vstal a došel k němu. Nemusel stát přímo u něj, aby viděl, které místo se snažil poustevník zakrýt. Byla to oblast břicha vlevo dole. ,,Už mi bylo lépe, ale vesměs jsem v pořádku," odpověděl na jeho otázku. Izukovi ho v ten moment přišlo docela líto. Vrátil se pro hojivou mastičku a obvazy, které mu dala Ochaco a i pro trochu jídla, které si vzal z domu. ,,Tady. Potřebujete to víc než já. Nějak si bez toho poradím. Pokud se smím zeptat, co tu děláte? Široko daleko není žádná vesnice." Myšlenka na to, že by ho mohli z nějakého království vykázat se mu nezdála reálná. Nevypadal jako zrádce. Poustevníka mladíkova ochota ohromila. Pár lidí tu už prošlo, ale nikdy mu nikdo nevěnoval pozornost. Natož, aby mu někdo nabídl pomoc. ,,Jak se jmenuješ, mladíku?" Úplně zapomněl na jeho předešlou otázku. Izuku si sedl před něj a usmál se. Byl rád, že nebude muset jíst sám. ,,Jmenuji se Izuku Midoriya. A vy?" Ukrojil oběma krajíc chleba a natáhl se pro sýr. ,,Jmenuji se Yagi Toshinori, mladý Midoriyo." Izuku se k němu opět otočil. Yagi se teď už usmíval. Vypadal tak o mnoho méně děsivě. Tedy, pokud by někomu předtím naháněl strach. Ten úsměv mu taky udělal radost. ,,Těší mě," usmál se Izuku ještě zářivěji a podal mu kus sýra. ,,Kam máš namířeno?" Poustevník ukousl ze svého chleba a přikousl si sýr. Nebyl to žádný luxus, ale pro někoho kdo měl skutečný hlad to bylo úžasné. ,,Teď do Endolynu. Dnes jsem první den na cestě." Poustevník který zřejmě neslyšel o možné nastávající válce přikývl. Chvíli se ještě bavili, než došlo na rozloučení a Izuku pokračoval dál.

Cesta pokračovala přes kopce. Bylo mu úplně jasné, že není ve svém království. Zatím co Ambermore byl víceméně v rovině, tohle bylo úplně jiné. Po docela náročné cestě byl i vcelku unavený. Nohy se mu čas od času pletly. Tichý zpěv ptáků přerušil až dusot koně. Kůň v lese? Šel za zvukem a z menšího útesu zahlédl nádherného bělouše. Měl krásně zdobené sedlo, z kterého po bližším zaměření byly znát rozeznat drahokamy. ,,Kde máš pána? Nebo paní..." zašeptal Izuku. Odpověď mu hned přišla přímo ke koni. Byl to mladý kluk, očividně v jeho věku. Vypadal docela naštvaně, když kopl do kamínku, který ležel přímo před ním. Izuku se až moc naklonil, zakopl o větev, která ležela na zemi, a spadl přímo na něj. Byla to docela rána. Ihned ucítil bolest v pravém kotníku. Rukama se zapřel, aby se alespoň trochu od chlapce odtáhl. ,,Strašně moc se omlouvám! Zakopl jsem! Nechtěl jsem na tebe spadnout!" začal se ihned bezmyšlenkovitě omlouvat. Pak se na chvíli zarazil. Přímo pod ním ležel princ Shoto z království Edolyn. Už nevypadal naštvaný, ale zmatený. To konec konců teď byli oba. ,,Jsi v pořádku?" vypadlo z prince nakonec, než ze sebe chlapce lehce setřásl. Izuku tiše zakňučel od bolesti která mu vystřelila z kotníku a tak nemusel už odpovídat. Shotovi se přezdívalo 'ledový princ', proto ho i ten možná hraný zájem překvapil. Nikdo ho nikdy neviděl se usmát. Alespoň na veřejnosti ne. ,,Jsem v pořádku," vydechl Izuku tiše, stále hledící na prince před sebou. Ten mu odpověď nevyvracel, jen sjel pohledem na jeho kotník. Postavil se, mladíkovi před sebou pomohl na jednu nohu a nechal ho se o sebe opřít. ,,Zavezu tě s tím k nám. Lékař se ti na to podívá." Bylo to lehčí, než se zprvu zdálo. Samozřejmě ho tenhle způsob seznámení zamrzel, ale už se nedalo nic dělat. Prolomit ledy tímhle způsobem se u královské rodiny jen tak někomu nepovedlo. Jediné jisté bylo, že teď už není cesty zpět.