Jak jsem poznal prince |TODODEKU|

KAPITOLA PÁTÁ

Denki mávl na hospodského a s oběma hochy odešel ven. ,,Ve vašem království žije spousta zvědavých žen. Kdo ví, nejspíš to mají už v povaze," pokrčil rameny zatímco se vydali neznámo kam. ,,Já znám zrovna jednu, která by mohla vědět docela dost. Informace se jí hrnou sami, jelikož je neskutečně zvědavá a ráda se vyptává. A občas je i docela  dost drzá. Jmenuje se Mina a pracuje u jednoho bohatého sedláka jako služebná." To byla samozřejmě velká příležitost. Izuku doběhl ještě pro koně a hned se přidal k nim. Princ by na něj býval i zapomněl pro samou zvědavost. Opravdu nešli ale nijak dlouho, když zahlédli domek o něco větší než ty okolní. Denki přistoupil k jednomu z oken a zaťukal. Jako kdyby přesně věděl, že bude zrovna tam. Mina otevřela okno a vystrčila z něj hlavu. Nadšeně se na Denkiho usmála. ,,Já už myslela že se ani nestavíš," uchechtla se pro sebe a zkusila ho obejmout. Přes stěnu a menší okno to nevypadalo moc pohodlně, ale účel to splnilo. ,,Víš že přijdu vždy, když jsem zrovna v tomhle království," oplatil jí poznámku zase Denki.

Mina vyběhla ven a k jejímu překvapení tam s Denkim stáli i ti dva chlapci. Na místě zkameněla, při pohledu na prince Shota. Pak se ale pomalu usmála. ,,Tentokrát jsi mi přivedl prince? To tu ještě nebylo." Shoto nad jejími slovy jen vytřeštil oči. Ihned mu došlo co tím Denki myslel. Takhle s ním ještě nikdy nikdo nemluvil. Izuku nad tím jen povytáhl obočí a vmísil se do toho. ,,Popravdě... jsme tu, abychom jsme se tě na něco zeptali." Minin zájem značně klesl, ale snažila se to na sobě nedávat až tak znát. Pozvala všechny tři dovnitř jen co uvázali Shotova koně. Statkář zrovna nebyl doma a nikdo jiný také ne, takže se to docela hodilo. Všem nalila trochu vody a přisedla si. ,,Jsem si jistá, že vám budu moct pomoci. Není v tomto království nic o čem bych neměla vědět." Shoto nastínil celou situaci a dívka jen pokývala hlavou. Vypadala, že moc dobře ví oč jde. ,,Ano, lidé si o tom dost povídají. Nemůžeme se ani divit, všechny nás to děsí." Na chvíli se zarazila a poté vstala. Zatáhla všechny záclony v místnosti a ke všem se přikrčila. ,,Městem panují řeči o černém rytíři. Každý podvečer po třetím úderu zvonu projíždí na černém koni. Nikdo mu neviděl do obličeje, jen jsme slyšeli jeho hlas." Denki svoji dlouholetou kamarádku nepoznával. Takhle vyděšenou ji ještě nikdy neviděl. Bylo zřejmé, že se o tom bála mluvit. Jak se říká - i stěny mají uši. ,,Co jsi od něj slyšela?" zeptal se Shoto stejně tichým hlasem. Mina chvíli váhala, než se nadechla a spustila. ,,Smrt králi. To on je to pravé zlo. Vlastního syna nechal zemřít. Smrt králi." Shotovi do hlavy hned naskočil Touya. Byl tohle snad nějaký jeho přítel? Izuku se rychle na Shota podíval, aby ho mohl popřípadě psychicky podpořit. Princ se díval ale přesně tak, jako vždy předtím. Denki si povzdechl a také jeho oči padly na prince. ,,Ty, výsosti, co udělal váš otec, že ho tolik lidí nemá rádo?" Nebylo to téma o kterém by se chtěl někde chlubit. Všechna minulost, vše co se jim stalo, snažil se ji vytěsnit. Izuku se narovnal čímž upoutal pozornost od otázky na sebe. ,,Pokud mi to dovolíte, princi, zůstal bych tu do večera. Jen co ho uslyším, vyběhnu ven a budu ho pronásledovat. Pokud chce zabít vašeho otce, nemůžeme jen čekat." Shoto se nad tím zamyslel. Nechtěl toho chlapce vystavovat takovému nebezpečí samotného. Tak laskavého a obětavého chlapce. Už chtěl zamítnout, když se do toho přidal Denki. ,,Taky zůstanu. Potřebuju to slyšet na vlastní uši, abych o tom mohl vyprávět. Víc království víc pomůže." Mina přikývla a napila se svojí vody. Byl čas, aby se Shoto vrátil domů. Rozloučil se s nimi a ještě se zastavil u Izuka. Mina samozřejmě chtěla slyšet co mu chce říct, ale Denki jí začal táhnout pryč. ,,Hej! Pusť mě!" snažila se bránit, ale nebylo jí to nic platné. Zavřeli se za nimi dveře a Shoto si s Izukem pohlédli do očí. Byl to moment, který zažijete jen několikrát za život na malou chvíli. Loučení, které tak zvláštně zabolí. ,,Já-" ,,Dávej na sebe pozor," řekl Shoto s ucuknutím pohledu. Něco na tom bylo zvláštní, něco co on ještě nikdy nezažil. Izuku se lehce usmál a přikývl. Princ chytil jeho ruku a na prst mu navlékl jeden ze svých prstenů. Zelenovlasý chlapec nad tím vykulil oči. Proč by mu dával jeho prsten? ,,Proč, princi?" zvedl k němu zase pohled. Shoto chvíli mlčel, než se dostal k odpovědi. ,,Pro štěstí. A byl bych radši, kdyby si mi říkal 'Shoto'." Izuku se už skutečně neovládl a prince objal. Ten mu po malém zaváhání objetí oplatil. Konečně se tedy rozloučili a Shoto odjel na koni zpátky do zámku. Izuku sklopil pohled na prsten a znovu se usmál. Bude na něj dávat dobrý pozor.

K večeru seděl Denki s Izukem u jednoho z větších stromů a čekali až se rozezvoní zvon. Mezitím si mohli povídat. Tedy, mluvil především Denki. Izuku byl fascinovaný tím, co všechno zažil a viděl. Když začal mluvit o Ambermoreu, trochu se mu zastesklo. Po matce, přátelích a celkově po jejich zemi. ,,Je to tam opravdu krásné. Jen je škoda, že lidé jako jsi ty se tam nikdy nepodívají. Ten zákon o hranicích je pěkně hloupý," uchechtl se Denki a zadíval se k náměsti. Měli na ten zvon dobrý výhled, takže se nemuseli bát, že to zmeškají. Každopádně ten zákon hloupý byl. Neplatilo to tedy jen pro něj, ale i pro Shota. Rád by mu matku někdy představil. Určitě by si ho oblíbila. Nedokázal si vysvětlit proč, ale chtěl, aby se jednou setkali. ,,Ano, velká škoda. To království není tak špatné, jak se říká. Královna Mitsuki vládne spravedlivě, jen poněkud přísnou rukou. Každý rok se tam pořádají oslavy jara. Tolik květin jsi určitě nikdy dohromady neviděl." Denki se podíval na něj a Izuku se zarazil. Hlavou mu prolétlo jak je hloupý, protože se prozradil. ,,Alespoň jsem to tak slyšel," dodal ještě. Denki jen zavrtěl hlavou a pousmál se na něj. Viděl ho tam na té slavnosti každý rok. Jen čekal jestli se mu pochlubí. ,,Jak že se jmenuješ? Až teď mi došlo že neznám tvé jméno." Izuku k němu s úsměvem natáhl ruku. ,,Jsem Izuku." Denki přikývl a potřásl si s ním. ,,Tak tedy Izuku, já vím. Ale nahlas to tu neříkej." Izuka na chvíli polil pocit klidu. Usmál se o něco více a přikývl. Neřekne. ,,Víš že jsi docela odvážný? Ještě se přátelit s princem. Vědět to jeho tatínek, tak už si hraješ na oběšence. Ale zároveň je to fascinující. Strašně rád mám s někým nelegální tajemství." Oba se tomu začali smát. Zase tak nic vtipného na tom nebylo. Izuku měl zkrátka radost. Těšil se, až tohle matce bude vyprávět. To jak pomohl sousednímu království. To jak poznal prince. Jen co se dosmáli, zvon před nimi začal bít jak zběsilý. Muž co na něj zvonil strachy až utekl pryč. Ani k tomu nic neřekl. Oba chlapci se v tu chvíli postavili a napjatě čekali. Opravdu se za chvíli ozval dusot koní, který doprovázel koně černějšího něž noční nebe. A na něm byl jezdec, přesně jak říkala Mina. ,,Smrt králi! To on je to pravé zlo! Vlastního syna nechal zemřít! Smrt králi!" Izukovi ztuhla krev v žilách. To byl přesně ten samý hlas, který si přišel pro dračí šupiny. Chtěl snad jimi králi ublížit!? ,,Tak pojď," chytl Izuka Denki za ruku a táhl ho tam kam kůň uháněl. Oba nasedli na jednoho přivázaného koně a jeli za ním. Izuku se snažil soustředit na to kde je, protože čím větší byla tma, tím hůře vidět byl. Jezdec o nich celou dobu věděl dobře. Zatáhl je až do lesa, který tu sloužil spíše jako bludiště. Vyznal se v něm skutečně málo kdo. To oba chlapci brzy pochopili a také zabloudili. ,,Kruci!" zanadával Denki a koně zastavil. Strategie byla tedy jasná. Vydají se jedním směrem a odtamtud, kam dojdou cestu už najdou snadno. ,,Musí to být někdo, kdo to tu zná, jinak by nevěděl že se tu ztratíme," uvažoval rychle Izuku. Denki přikývl. Naštěstí nebyli moc daleko a cestu našli snadno. Vylezli ale dál od paláce než předtím vjeli. ,,Přespal bych tu. Ráno podáme princi hlášení," usoudil Denki, když koně přivázal, ,,A toho koně taky vrátíme." Izuku souhlasil, ale do spánku mu nebylo. Zatímco Denki už spokojeně spal, on sám seděl u stromu a přemýšlel.

,,Těžká hlava, mladíku?" ozval se hlas za ním. Izuku se strašně vylekal, ale stihl být dostatečně ticho, aby Denkiho neprobudil. Byl to ten poustevník, kterého potkal při cestě. Přikývl a odešel s ním o něco dál, aby nezbudil toho energického kluka. ,,Už jsi přišel na to, co se stalo?" Chlapec zavrtěl hlavou. Byl docela rád, že poustevníka znovu vidí. Obzvlášť proto, že už nevypadal, že ho všechno bolí. ,,Jsme na správné cestě, ale stále jsme na to nepřišli. S princem- Shotem jsme už ale každým krokem blíže." Poustevník pokýval chápavě hlavou. Sedl si a zadíval se na oblohu plnou hvězd. ,,Třeba se dozvíte víc na plese." Izuku nadzvedl obočí. Netušil o čem to mluví. On se tu bude konat teď nějaký ples? ,,Ples?" ,,Ty to nevíš? Zásnubní ples pro nejstaršího syna krále a královny." To by dávalo smysl. Také by tam mohli kde co pochytit. Konec konců, už na to se Shotem nejsou sami.