Prokletí tváře (Zrcadlo tváře 2)

9.kapitola - Zrada

Ať už jsem byla s Avengers kdekoliv, nejspíš padla noc. Poněvadž okolí kopule, ve které jsem stále byla, bylo klidnější a tišší. Tak akorát čas na propadnutí depresí a litování činů, na které si nepamatuji.

Seděla jsem na tom úžasně tvrdém lůžku, záda měla opřená o skleněnou stěnu a nohy přitáhlé k bradě. Doteď jsem si ani nevšimla, jak otřesné i hadry mám na sobě.

Bílé tričko se spodním prádlem ještě šlo, ale ta šedivá rádoby kombinéza? To už na mě rovnou mohli dát pytel od brambor.

Měla bych už dávno jít spát. Ale nejde to. I přes to, že si stále dokola říkám, že ráno moudřejší večera, že se to všechno určitě vysvětlí a já budu nevinná, nemohu vůbec spát. Nevím, co mě čeká. Ne po tom všem, co mi řekli, že jsem údajně napáchala. Mohla bych být optimistická, že po Thanosově lusknutí zmizela i polovina bezpečnostních složek státu, takže mě nikdo nenahání z této stránky.

Ale to samé nemohu říct o téměř jediných ochráncích této země.... A ti na mě tu páku bohužel mají.

„Měla by ses prospat, zítřek bude náročný...“

Nenechám na sobě nic znát, ale nepatrně se napnu, jen co zaslechnu ten jemný mužský starostlivý hlas. Bodne mi trochu u srdce, když ho po tak dlouhé době slyším a s povzdechem sklopím zrak.

„Sedíš takhle už 3 hodiny, tak jsem myslel, zda nepotřebuješ společnost,“ poté dotyčný pokračoval, jakoby se snad tím omlouval, že vůbec přišel.

„Steve... Prosím nech mě o samotě,“ zabrblám a promnu si obličej.

„Vzhledem k tomu, že jsi ve stejném rozpoložení jako před třemi hodinami, řekl bych, že to nezabralo,“ podotkl a periferně jsem zahlédla, jak se posadil ke skleněným dveřím.

Poraženecky si povezdechnu a svěsím ramena.

Měl pravdu. Samota úplně nepomáhala. Akorát to vedlo k ještě hlubšímu sebelitování.

„Vím, že už to uslyšíš asi po desáté, ale chci tě vážně přesvědčit, že to myslíme dobře. Nechceme tě trestat, ale pomoci,“ kladl mi na srdce.

„Nemůžu uvěřit, že jsem někoho zabila...,“ přiznám po chvilce ticha. Vlastně tohle mě přesně celou dobu deptalo.

„Věřím ti to. Vím, že máš dobré srdce a nechtěla jsi nikomu ublížit,“ řekl to tak lehce. Vůbec mě neodsuzoval....

„Řekni mi jedno Steve...,“ pomalu se zvednu a přijdu ke stěně, za kterou seděl. „Jak moc mě zbytek odsoudil?“

Vstal a podíval se mi do očí.

„Rád bych řekl, že nijak a nikdo, ale... Nechci ti lhát,“ zamumlal a uhnul zase očima. „Wanda, Sam, Clint i já stojíme za tebou... Zbytek není úplně přesvědčen.“

„Kdybych si alespoň na to vzpomněla, ale.... Já mám totální okno Steve. Pro mě byli scrullové priorita číslo jedna. Šli jsme po nich, protože jsme zjistili, že vás nahradili... Ale tohle je úplně zvrácené...“

„Já vím. Budeme si muset obě strany věřit, abychom to všechno vůbec mohli vyřešit a posunout se dál,“ pevně řekl, jakoby tomu věřil a chtěl mě i tím přesvědčit.

„Snažím se,“ povzdechnu si.

„Victory, chtěl jsem ti.... Potřebuji se svěřit s něčím,“ z čista jasna změnil své odhodlání za nejistotu a nervozitu.

Překvapeně na něj pohlédnu a přemýšlím, co se děje.

„Výborně, Victory už je vzhůru, tak můžeme začít.“