Prokletí tváře (Zrcadlo tváře 2)

4.kapitola - Nevysvětlený plán - 1.část

Seděla jsem na parapetu otevřeného okna v Tonyho dílně propojené s laborkou a slastně nasála cigaretový kouř. Přitom jsem se kochala pohledem na noční oblohu posetou samými třpytivými hvězdami a zářícím měsícem v úplňku. Je až směšné, jak to působilo téměř paradoxně do téhle doby.

Polovina vesmíru byla pryč, ve světě stále zmítal chaos a já k tomu musela nečinně přihlížet, protože si jedna partička superhrdinů myslí, že jsem pro tuhle planetu až moc nebezpečná. Doufám, že mě nepřirovnávají Thanosovi, to už bych se opravdu vztekla.

Stačí, když mi denně odebírají krev jak pijavice a mám tu neustálý přítomný dozor. Nemluvě, že stále nic nevím o bratrovi a na ruce mi spočívá ten zatracený náramek. Jsem z toho už opravdu frustrovaná, zvlášť když už to takhle trvá měsíc. A vůbec nic mi k tomu všemu neříkali.

Dávno jsem už mohla chytit Bartona a srovnat mu to v hlavě. Protože co jsem letmo zaslechla nebo zahlédla, stále řádí jak Loki toužící po vládě nad Zemí. Jediné pozitivum bylo, že tu alespoň máme už o několik desítek mafiánských gangů méně.

„Stále nespíš?“ ležárně prohodil mýval natažený na přítomném gauči, který měl zrovna hlídku.

Vyfouknu kouř, nový zase nasaji a s dalším výdechem se na něj otočím.

„Dobrý postřeh.“

„Tímhle tempem z tebe bude tuberák, víš to?“

„Je mi to fuk. Co kdyby ses staral o své?“

„Starám se o své, jen si myslím, že to prostě přeháníš.“

„Neslyším to poprvé a upřímně vás raději ignoruji, jinak mi vykecáte díru do mozku,“ otráveně protočím očima, típnu cigaretu a vyhodím ji ven.

„Vím že jsi z toho frustrovaná. Ber to z lepší stránky, narozdíl od normálního vězení tu máš slušný komfort,“ Rocket si z mého chování nic nedělal a stále rýpal dál.

„Prosím už mlč, jo?“ upozorním ho s mírně nevrlým tónem. Měl však pravdu. Byla jsem z toho všeho totálně podrážděná.

Pro mé překvapení mýval ztichl. Ale úplně z jiného důvodu. Seskočil totiž z pohovky, přešel ke stolu a díky jeho otisku tlapky spustil hologramovou klávesnici a obrazovku.

Se zaraženým výrazem k němu přejdu a zkoumám, co hodlá dělat. A málem sebou šokem seknu, když pouhými pár krátkými ťukanci do klávesnice vyřadí všechny skryté kamery v dílně a vyřadí mi náramek z provozu tak, že ho mohu volně sundat.

„Eee, hrabe ti?“ stále celá mimo zamrkám a přeměřím ho pochybovačným pohledem.

„Máme celou noc na to, až přijdou na chybu v kamerách a že už nemáš náramek. Tenhle den jsem speciálně vybral, kdy vysloveně všichni tvrdě spí vlivem mého vylepšeného plynu, který jsem vpustil do celé budovy,“ narychlo vysvětlil. A přesto jsem nepochopila.

„Cože?“ vyjede mi obočí nahoru, načež protočí očima, dočasně zahesluje přístup do zadávání protokolů a vystartuje ke dveřím.

„Navíc jsem teď do kamer zadal smyčku, takže kdyby náhodou někdo byl vzhůru, uvidí na kamerách, že stále hulíš cígo a já tě hlídám.“

„Proč?“ jen ze sebe dostanu, ale poslušně ho následuji z mého vězení do laborky.

Tam vytáhl ze svého opasku zbraň podobnou té, co jsem já nosívala, namířil na skříňku se zkumavkami a párkrát střelil. Nečekala jsem to, tak jsem si před sebe hned vytvořila štít a vyjekla.