Prokletí tváře (Zrcadlo tváře 2)

5. kapitola - Zrealizovaný plán - 2. část

Výjimečné situace si žádají výjimečné činy. Tak jsem si jednoduše zapálila nehledě na to, že dva mí společníci zrovna měli trable s protivníky a nějak ani nemyslela na to, že prozradím naší pozici díky cigaretovému kouři. Ale hlavní bylo, že je mi teď fajn, to ostatní hodím za hlavu.

„Děláš si ze mě srandu? Ty ses tam musela snad totálně zbláznit! Jestli nás teď najdou, jinou šanci k útěku už mít nebudeme!“ potichu po mně vyjel můj bratr, až mu málem rozčilením vypadly oči z důlku.

„A já jsem si zapřísahala, že nikdy už nebudu pít. Ale pak se všechno posralo a ejhle.... Už zase piju,“ odsekla jsem mu a znovu úlevně potáhla kouř.

Beznadějně si povzdechl, mávl rukou a najednou mi jednoduše vytrhl cigaretu z rukou a zašlapal do země.

„Hej! Co děláš?!“ vyjedu po něm a štrachám po kapsách, abych si zapálila další, ale pohled na bratra mi prozradil, že je zrovna vyhodil ze střechy dolů. „Ale to si snad děláš pr*el!!“

„Pšššt!“ sykl na mě a zacpal mi pusu.

„Nepšítuj tady na mě, zrovna jsi mi ukradl cigarety!" vyjeknu, jen co ho kousnu do ruky a on s ní hned ucukne a třepe jak o život.

„Hele vy dva, budete se tam ještě dlouho handrkovat nebo konečně polezete do jetu?“ v tom naší hádku přerušil ironický hlas Rocketa.

„Ale no tak, jen jsem něco vysvětloval...,“ bránil se Deal.

„Moment, kde je Natasha? Co se stalo? " zpozorním, jen co zjistím, že neslyším hádku Nat s Rocketem a Nebulou a nespory hodím za hlavu.

„Chvíli se prospí,“ jen neutrálně oznámí Nebula, schová svou zbraň do opasku od kalhot a zaleze do jetu.

Nedalo mi to a musela jsem to zkontrolovat, když v tom vyjeknu, jen co spatřím tu věc na zemi. Respektive měla tam být Natasha v limbu, ale místo ní tam byl tvor...podobný Scrullovi.

„Je to...to co si myslím, že je?“ polknu.

„A přesně z tohoto důvodu jsem to nechtěl říkat, pojďme, než se zbytek vzbudí,“ protočil očima Dealius, vzal mě za paži a odtáhl do Jetu. Naši skupinu uzavíral Rocket, který zavřel za námi dveře a Nebula sedící za řídícím kokpitem nastartovala a vzlétla.

„To nevypadá jako základna Avengers,“ zamyšleně zamumlám, když jsem byla pohodlně usazena u okénka a sledovala z něj tu budovu, ve které mě drželi.

„Dobrý postřeh ledová královno,“ ušklíbl se Rocket a sedl si k Nebule.

„Ledová kralovno? Vážně?“ vyjeknu.

„No měla bílé vlasy, ne?“ uchechtl se a dal si tlapky za hlavu.

„Odkdy ty se zajímáš o pohádky Terry?“ podíval se na něj otráveně bratr, který seděl vedle mě.

„Nudil jsem se na základně, tak jsem prostudoval vaše zvyky, " mikl rameny mýval.

„Bože,“ zakroutím nad tím hlavou a přivřu spokojeně oči.

Konečně jsem se cítila mezi svými po tak dlouhé době. Já věděla, že na té základně mi něco nehrálo, jen jsem nevěděla co a proč. Až teď jsem si uvědomila, jak mi i chybí spánek kvůli nejistotě a strachu. Proto se mi povedlo po kratší době strávené v jetu zavřít oči úplně a usnout. Poslední jsem ucítila, jak mě někdo přikrývá.

*

„To že se nám ji povedlo dostat ze spárů Scrullů, neznamená, že máme vyhráno. Co když jí projeli vzpomínky a paměť? Alespoň mně to takhle dříve udělali, jen co mě měli na lodi.“