Prokletí tváře (Zrcadlo tváře 2)

Prolog

Člověk by si řekl, že bez poloviny lidí na celé planetě bude vládnout menší ruch než za plného počtu. Třeba menší rvačky v hospodě, průjezdná silnice, žádné velké výfuky z aut, méně trestních činů a přestupků....po roce od lusknutí jsem zjistila, jak moc byla má domněnka chybná.

V noci to snad i bylo ještě horší. Pouliční gangy nastupují v plné parádě, demolují značnou část města, okrádají či zabíjí nevinné a policie je nestíhá rovnat do latě. Ale co bych vlastně čekala. V Sokovii mi přišlo, že je vždy více padouchů než dobráků. Promluvila mimozemšťanka, která zde zažila výbuch, který skoro zabil její dosavadní přátele.

Přimhouřenýma očima jsem hleděla na silnici ve slepé uličce přímo ze střechy celkem nízkého polorozbořeného panelového domu. Ze zapálené cigarety jsem přitom slastně potáhla a následně vydechla přijmutý kouř. Tady na Teře mají opravdu velmi zajímavé zlozvyky, ale jsem jim vděčná. Částečně si tím ulevuji od denního stresu. Poněvadž utíkat před jedním vojákem, zažít roli cestovatele na vlastní kůži a paktovat se s nebezpečnými lidmi je celkem o nervy.

Jedním mrknutím zjistím, že můj posel potřebných informací už má půl hodiny zpoždění. Otráveně si povzdechnu a přitom znovu nasaji ten uklidňující dým hezky do plic. Na druhou stranu mírně znejistím. Za ten rok on nikdy neměl zpoždění!

Zkontroluji proto mobil, ale nebyl tam žádný nový vzkaz. Tak abych si zkrátila to čekání, ještě si pročtu článek o nebezpečném vrahovi likvidující veškeré místní mafie. Ten styl boje, který byl vyobrazen na fotce, mi byl až podezřele povědomý. I ta postava by seděla. Doufala jsem, že se mýlím.

Šluknu si další dávku tabáku a odložím noviny. Něco mě totiž vyrušilo z ulice pode mnou. Spatřím tam chlápka, ale rozhodně se nejednalo o mého imformátora.

O co tady sakra jde?!

Z kapsy si vyndám zbraň a s kovovým cvaknutím ji nabiju. Poté nažhavím schopnosti a ladně doskočím před toho neznámého muže. Hned zesinal v obličeji a zíral hlavně na můj obličej ozdobený bílými vlasy a těma zářícíma fialovýma očima.

„Jsem.... Jsem tu, abych za něj zaskočil,“ mírně se zakoktal a podrbal se na zátylku.

„Proč?!“ syknu a namířím zbraň přímo mezi jeho očima.

„Jéžišmankote, jste se zbláznila?!“ vyjekl a dal ruce na znak vzdávám se.

„Už od smrti mého otce,“ přitakám a probodnu ho očima. On to mohl však v tom pouličním světle špatně vidět. Navíc jsem měla natáhnutou kapuci až přes čelo. Patřilo to prostě k tomu dramatickému temně fialovýmu hábitu.

„Když ti řeknu pozici toho tvého přítele, slibuješ, že mě neodpráskneš?“ polkl na sucho. Ruce se mu začaly klepat, jak je stále držel nahoře.

„Možná potom, co mi řekneš, co se stalo s pravým informátorem!“ varovně zavrčím a přesunu prst na spoušť.

„Hej, fajn, fajn, tak jo. On... Jeho totiž... Oni ho zajali,“ drkotal zuby. Po čele mu stekla ledová kapka potu.

„Kdo?!“

„Avengers....“ odpověděl zároveň tajemně a nejistě. Cítila jsem v tom nějakou levárnu. Muselo se něco stát.

Zaraženě stáhnu obočí k sobě. A než jsem se stihla nějak porozhlédnout, o co tu vůbec zatraceně jde, letělo na mou hlavu vícebarevné frisbie.

Na malou chvíli jsem ho už viděla v sobě, ale mé schopnosti včas zareagovaly, vznesly mě do vzduchu a v mžiku jsem byla pryč.

Jsem velice nadšená nad tímto prologem, protože tenhle scénář mi v hlavě běží natolik dlouho, abych ho sepsala bez zaváhání. 😍😍😍

Jinak vás vítám čtenáři u nového dílu Zrcadlo tváře, jak jste jistě postřehli. Podpora u minulého dílu byla více než pozoruhodná, tak snad si to nepokazím.😅😅😅

Jak se vám líbí prolog?

Užívejte prázdniny a zase u nové kapitoly😁💜

Vaše Rebecca 💓💜💓

Slova : 603