Odevzdání sobě

Nevydařený útěk

Z pohledu Zuly:

Doufala jsem že ráno bude klidnější, něž můj příjezd.Ale když jsem viděla alfu ( neznám ani jeho jméno a to je můj druh), jak mě objímá kolem pasu, došlo mi, že jsem se těžce spletla. Jak jsem si já blbá mohla myslet, že na to zapomene a bude dělat jakože nic! Aby to bylo fér musela jsem uznat, že jeho doteky mi ani nevadili, spíš naopak, bylo mi to příjemné tak, že jsem prahla po dalších a dalších jeho dotecích. Tohle byla pravda, kterou se snažím tak usilovně skrývat a nebojte, rozhodně se o to snažit nepřestanu. Přeci neukáži, že já jsem tady ta slabší.

 Rychle jsem se vzpamatovala ze svých divných myšlenek, ale to mi bylo k ničemu. Alfa, mě už ani neví jak, svíral v pevném náručí a položil mě až v koupelně abych se mohla upravit. Hned jak sem vyšla, mě zase držel ve svých svých rukou, které byli mimochodem samí sval a nesl mě tak až do třetího patra a vešel do místnosti, kde se nacházelo celkem hodně vlčic, na můj vkus až moc a vypadalo to že jsou přibližně stejně staré jak já, možná malinko starší. ,,Tady ji máte a starejte se mi o ni dobře, spoléhám na vás...dámy." S posledními slovy mě už pokládal na zem a když jsem ho nevnímala, což se opět ukázalo jako chyba, věnoval mi jemný polibek na rozloučenou a odešel.

 Musím říct na rovinu, že radši bych teď trpělo jeho a jeho předůležité proslovy o tom, že jsem jeho družka že mu patřím a bla, bla, bla, než tyhle vlčice, jejichž pohledy mířené na mou osobu měli říkat něco jako: Mě klepne, tohle má být ona, no to mě podrž. Myslím, že se mi nikdo nemůže divit. ,,Ahoj já jsem Ida a ty jsi asi Zula. Ethan nám o tobě řekl úplně všechno." Vážně to mám radost. Ne, Fakt, já to myslím vážně, on mě snad sleduje nebo co! Tak tohle si sním vyřídím. A to mi věřte, když říkám, že bude řvát bolestí. Ida se po několika chvilkách opět ozvala: ,,Tohle je něco jako klub družek vlků, ze zdejší smečky a ty, protože jsi naše luna, tenhle klub povedeš." No to mě poser. 

Já, dělá si snad ze mě srandu nebo co. Nikdy v životě jsem nezažila že by v nějaké smečce takoví klub měli a upřímně myslím, že ani nemá. ,,To je fajn, ale co bych jako měla dělat, na tohle moc nejsem. Mám radši tělocvičnu, kde mohu cvičit takže pokud dovolíte já bych odešla." Řekla jsem jim a už jsem se chystala otevřít dveře, ale byli zamčené, takže do tělocvičny, se jak to vypadá, nepůjde. Tak to vezmu oknem rovnou do lesa. Aspoň si na něj zvyknu, protože na dlouhou dobu to bude můj jediný společník, o kterého stojím.

 Když jsem vyskočila, všechny tam vevnitř začali ječet tak že mi málem utrhli uši, takže bych se nedivila kdyby je slyšel Ethan-alfa. Proto jsem se radši rozběhla tak rychle, jak jsem jen mohla, protože mi bylo jasné, že by mě nepustil. Už jsem byla celkem daleko, takže je malá pravděpodobnost, že by mě někdo dohonil. 

To jsem se ale hodně sekla. Jeho pach si už dělal cestičku v mém nose a já se snažila rychle zjistit, odkud na mě vyletí. Má rychlost ale asi nestačila, protože na mě z boků skočil Ethan a já v tu chvíli myslela, že je po mně. To jsem se však spletla. Když viděl, že sama od sebe zpátky do domu nepůjdu, přeměnil se a jako vlka mě vzal do své náruče a chystal se jít k domu.

Já radši půjdu tu dálku pěšky, než v jeho náručí a tak jsem se mu vysmekla a celou cestu si šla po svých. Hlavně aby byl co možno nejdál ode mě. Já se mu totiž nikdy, ale nikdy, nikdy a ještě jednou nikdy nepodvolím. Aji kdyby to mělo být to poslední co udělám!

Z pohledu Ethana:

Byl jsem snad vzteky bez sebe, když jsem otevřel dveře, které byli zamčené pro případ, že by mi Zula chtěla utéct, ale dveře pro ni jak vidím těžká překážka asi nebyla. Ven jsem vyběhl takovou rychlostí, že si mě nemohl nikdo všimnou a mířil jsem si to rovnou ke své družce, o kterou jsem měl strašný strach. Mé srdce bylo zběsilou rychlostí. Mé nohy se pohybovaly rychlostí světla. A všechno to proto, aby mohl být co nejdřív u ní a ochránit ji.

 Byla blízko cítil jsem to. Zrychlil jsem. Po pár minutách až jsem ji z dálky viděl a rozběhl jsem se tak, že ani nebylo možné běžet rychleji. Rychle jsem po ní z boku skočil, aby mi nemohla utéct a pak jsem ji jako člověk vzal do náručí, jí se to nelíbilo vysmekla se mi a šla celou cestu sama, co nejdál ode mě. Mo je srdce to rvalo na kusy. Trpěl jsem když jsem bal tak blízko ní, ale při tom tak daleko.

 Když jsme dorazili, vzal jsem ji do náruče a pevně si ji přitáhl k tělu, aby se mi nemohla vzpouzet a odnesl ji do naší ložnice. ,,Seš normální!!! Mohlo se ti něco stát. Chápeš, že bych to bez tebe nezvládl. Konečně jsem tě našel a nehodlám tě v žádném případě ztratit. Tohle už nikdy neuděláš a jestli ano, tak si mě nepřej!!

Z pohledu Zuly:

,,Tohle už nikdy neuděláš a jestli ano, tak si mě nepřej!!" bylo poslední cosi řekl, než mě vášnivě políbil, ale to dělat neměl ještě furt jsem byla naštvaná, že mě sleduje. Přišla jsem k němu. Chystala jsem se, že mu pořádně vrazím. Pak mi to došlo. Na tréninku mě naučili jeden trik. Udělala jsem otočku o 180 stupňů a svou něho vymrštila rychlostí geparda. Byla to silná rána. Muselo ho to hodně bolet protože spadl k zemi.

 Jenže to jsem se spletla. Usoudila jsem to z toho když řekl: ,,A nic lepšího neumí." s posměškem mi stáhl nohu. Mou rovnováhu jsem se snažila udržet. Bohužel se mi to nepodařilo a já se svalila na zem. Silně jsem se bouchla do hlavy, takže mi chvíli trvala než jsem se vzpamatovala a uvědomila si že se po mě chce vrhnout. Rychle jsem zareagovala. a uhnula.

 Takhle jsme se přetahovali snad celí den. Když jsem se koukla z okna, byla už skoro tma. šli jsme si lehnout a Ethan mě objal svou rukou. Než jsem stihla něco říct předběhl mě ,, Nevzpouzej se, víš že to nemá cenu. řekl mi a  jámu uznala za pravdu, baly jsem unavená a neměla sílu na to, se sním hádat. Tak jsem se mu podvolila. Už teď to slovo z celého srdce nenávidím.