Odevzdání sobě

Rande?!

Z pohledu Zuly:

Ráno jsem se probudila opět v Ethanově obětí. Je to zvláštní. Můj mozek se ho snaží odhánět a tak se furt hádám sama se sebou protože jedné části uvnitř mě se to líbí, ale to určitě bude jen nějaké chvilkové pomatení. Přece jsem se nemohla zamilovat do něho. S důrazem na něho.Nesnáším ho a nehodlám to měnit. ,,Dobré ráno. Jak ses vyspala...zlato." řekl mi. Zabiju první jeho nebo sebe!

 ,,Tak zaprvé, žádné dobré ráno tady zrovna neprožívám, za druhé, v tvém...objetí se fakt dobře spát nedá. Říká ti Něco osobní prostor? I když, jak tak nad tím přemýšlím, tohle slovy jsi TY nikdy neslyšel a za třetí, nejsem žádný tvoje zlato!"  řekla jsem mu s doměním, že jsem ho totálně odpálkovala, ale to jsem netušila jeho reakci která mě ještě víc naštvala: ,,Jasně zlato." a v tu chvíli jsem ztratila veškerou svou sebekontrolu  spustila: ,,Ještě jednou mi řekneš zlato a budeš litovat že ses vůbec narodil!".

 Svůj has jsem nepoznávala. Odrážel se v něm můj vztek, smutek a nervozita, pokaždé když vejde do místnosti, nebo se ke mně přiblíží až nebezpečně blízko. Po chvíli mi došlo co jsem udělala a začala jsem toho hořce litovat. ,,Nemyslíš že jsi trochu drzá?" otázal se mě a já u na to odpověděla: ,,Můj milý, zlatý hošánku, na tebe asi musíme polopatě, protože ti to očividně nedochází. Tomu. Se. Říká. Upřímnost." řekla jsem mu a už jen vyčkávám na moji smrt.

 Bylo vidět, že ho to vytočilo, ale snažil se s tím bojovat, i když mu to moc nešlo. ,,Tak hele se mnou takhle mluvit fakt nebudeš. Jsem tvůj alfa a ty mi nebudeš odporovat, jestli ano, nedopadne to dobře." řekl vstal jen v boxerkách a vzal mě do jeho náruče a já se mu nevzpouzela, bylo mi totiž jasné, že by to pro mě nedopadlo dobře. Vzal mě do kuchyně a nachystala mi talíř s obrovskou snídaní. Musím uznat, že pozornost se mu musí nechat.

 ,,Miluju tě  a chci abys to věděla, nikdy v životě bych ti neublížil.  Odpusť mi mé chování. Prosím." řekl  a mě v tu chvíli málem zaskočila. Co se to tady k sakra děje. Alfa se mi tady omlouvá a už to vypadá, že mě snad bude prosit na kolenou či co. Téhle chvíle jsem hodlala využít a vyžívat se v jeho trápení, stejně tak, jako on mně. Myslím, že mi dá každý za pravdu, když řeknu, že si to zaslouží.

 ,,Nevím jestli ti budu tvé chováni schopna odpustit Ethane. Přece jenom to si to dost přetiskl a já z tebe měla fakt strach. Abych ti odpustila musím si být na 100%  jistá, že už se to nebude opakovat, ale toho nedosáhneš tak, že mi budeš nosit kytky a takoví věci. Potřebuji si k tobě vybudovat důvěru." ukončila jsem svůj dlouhý monolog a bylo na něm vidět, že ho mrzí co všechno mi udělala a mě ho začalo být taky líto. 

Změkla jsem, ale nesměla jsem to dát najevo. Potřebuji, aby věděl jaké to je být na mém místě, aby me pochopil. Musím to vydržet do konce i když mám chuť mu padnout do náručí a celého ho zlíbat a bůh ví co ještě. Na co to myslím. Arr vždyť ho nesnáším. Vzpamatuj se zulo! ,,Chápu tě a budu se o to snažit jak Jan budu moci a věř mi, neustanu dokud neuspěju. Miluju tě Zulo. S odpovědí spěchat nemusíš." vstal a smutně odešel z pokoje.

 Rve mi to srdce ho tahle vidět, stejně jako mé vlčici, ale ani jedna si to nehodláme přiznat. Chyba, ty se tetelíš štěstím jak debil když je v tvé blízkosti. Jediný kdo mu furt úspěšně vzdoruje jsem já! Řekla mi má vlčice a já se nad tou pravdivou poznámkou musela pousmát. 

celý den proběhl celkem klidně. teda do té doby, než jsem si uvědomila, že tady mám vlastně strýčka a už jsem s ním nemluvila od doby, kdy jsme přijeli. ,,Tenhle barák je snad nekonečnej nebo co!" řekla jsem si potichu a moc e vlčice na to zareagovala asi takhle: Ale prosimtě, mám dojem že to, že nevíš kudy, domem nebude, spíš tebou. ,,Jo jasně tak mě veď ty chytrá, když to tady znáš jako své boty." odpověděla jsem ji a to jste měli vidět jak rychle zmlkla.