Odevzdání sobě

Budeš můj?

Z pohledu Justina:

Strašně moc jsem toužil po tom si s ní popovídat, ale bál jsem se, bál jsem se jak malý puberťák toho, že mě odmítne a přitom jsem normálně sebejistý. 

No nevim co se se mnou děje, ale rozhodně za to může ona. Je prostě perfektní. 

Celou dobu sem se vzájemně pozorovali a ona měla v očích tu jiskru z které jsem byl tak nadrženej, že se to nedalo vydržet.

 Pak večeře konečně skončila a my jsme odcházeli, já si s ní chtěl promluvit, jenže pak už byla fuč.

 Zeptal jsem se Spencra zda neví kam odešla on mi vše řekl.

 Já jsem prostě takový debil. To je fakt nemožné se mnou.

 Rychle jsem za ní běžel, abych jí všechno vysvětlil. Už jsem byl u jejího pokoje a mohl jsem slyšet její pláč.

 Už tak jsem z toho byl strašně smutný a to že kvůli mně pláče, mi bylo strašně líto a nejradši bych si nafackoval.

 Šel jsem za ní a ze sadu ji obejmul a šeptal taková ta slůvka útěchy. Už teď vím že je ti ta pravá. 

Chci, chci ji tak moc že to ani nelze vyjádřit, mám chuť si ji vzít aby byla jen mou a nikoho jiného. Bude MOJE.

Z pohledu Zuly:

,,Justine?" zeptala jsem se ho a on mi odpověděl: ,,Ano". Jsem z toho dost vystresovaná ale já to zvládnu, zeptám se ho a když odmítne tak...tak... tak nemám ponětí co budu dělat. ,, Chci se tě na něco zeptat a pochopím, když mě odmítneš." ,,Tak sem s tím." ,,Steneš se mým druhem a uděláš mě šťastnou?" ,,...

Ahojte, omlouvám se vám že jsem tady tak dlouho nebyla, ale jsem zpěěěěěěět! Už uplně vidim jak ste z toho nadšení :). No takže tady máme hodně krátkou takovou uvítací kapitolu a doufám že se vám bude líbit, přísahám že příště bude tak třikrát delší minimálě. Fakt na svou duši vám přísahám. Mějte krásně poslední dva týdny školy!! Já si je teda rozhodně užiju a rovnou mi mžete napsat jestli si taky myslíte že tenhle školní rok uběhl nějak rychle, protože já si připadám jak kdyby teprve včera začala škola a teď už končí a s koncem přichází prázdninyyyyyyy!