ME AND DRACO TOGETHER? That won't happened

•V•

O dva týdny později mě objeví sedět na malé terase. Nejspíše jsem nemohla ani na tu, ale bylo mi to jedno.
Zrovna jsem k sobě pomocí moci přitahovala miniaturní větvičky.

,,Ví o tobě," zaslechla jsem jeho hlas v pozadí.
Ví o mně? Kdo?
Zůstala jsem mlčet. Je na něm, aby mi to celé vysvětlil.
,,Oni, ví, že jsi u nás. Ví, že jsi tu," odfrkne si a dřepne vedle mě.
,,Tady? To jako vážně? Tohle je to nejskrytější místo, které mě napadlo, když jsem chtěla ven," uchechtla jsem se.
Nevěřila jsem mu to.
Tahle terasa/balkón je na opačné straně všeho. Nejsou tu ani žádná okna.
Jen malé množství z nás vědělo, že takové místo existuje.
,,Teta nás podezírala ihned, ale asi deset minut zpět před všemi prohlásila, že tě tu cítí," dlaní mi přejel po pravém stehně.
Byla to pravda?

,,Měla bych zmizet?" Zeptám se opatrně. Určitě mají vymyšleno spoustu plánů, kdyby se cokoli pokazilo. Existují dlouhé seznamy, které obsahují mé jméno, aniž bych tušila, co se na nich píše.
,,Rozhodně ne, ale chce si tě ověřit," otočil hlavou na stranu, aby mi pohlédl do obličeje.
,,Proč?"
,,Netuším," protočí oči, ,,varuju tě, nesnaž se mi pokládat hloupé dotazy." Najednou zní podřážděně, až mi po kůži proběhne mráz. ,,Uklidni se," upozorním ho.
Ať už se děje cokoli, nebude si vylévat zlost na mně. To mu nedovolím v žádném případě.

,,Jsi tu už pár týdnů a ještě jsem si tě ani nestihl užít a," začne rozhněvaně. Jenže měl pravdu, pokaždé co jsme se dostali dál, nás něco vyrušilo.
,,Prostě na chvíli zavři klapačku," poradila jsem mu a pozvedla svou ruku, abych ji mohla skrýt v té jeho. Snažila jsem vnímat jeho přítomnost, i když mi Dracova špatná nálada nevyhovovala.

,,Promiň mi to," ozve se tiše po pár minutách naprostého a ničím nerušeného klidu. Jen jsme jeden vedle druhého seděli a naslouchali větru, který se proháněl všude kolem.

Tvářil se zvláštně.
Nic jsem neodpověděla.
,,Snažím se tě celým svým tělem chránit, ale nejde to pokud se snažíš sama sebe zničit," otevře mi náruč.
Přesunu se blíže k němu. Hlavou opřená o jeho hrudník. Ruce má smotané za mými zády.
Co tím jen chce říct?
Bylo by tak moc jednoduché, se mu jen dostat do mysli a zjistit to.
Bylo tak tak lehké, že jsem to teď nemohla udělat. Prozatím ne.

,,Vážně nechci, abys měla pocit, že tě tam mermomocí nutím jít, ale nic jiného ti nezbývá," konejšivě mě začne hladit po vlasech.

Na malý moment jsem zalitovala toho, uprostřed čeho jsem se ocitla.

Kdybych se raději chytila Pottera a jeho kamarádů. Každou vteřinu svého života závidím Grangerové její chytrost.
Když na škole byla ještě ta zrzavá dvojčata, mohla jsem se kdykoli vytratit a navštěvovat s nimi Prasinky.

Dojde mi, jaké množství věcí Draco neví.

Utíkala bych před Vy-víte-kým na jakékoli straně.
A pokud něco pokazí kdokoli z nás, zabije nás. Bez ohledu na to, kdo jsme.
Podal by si mě stejně, jako všechny ty, co jsem tolikrát viděla bezvládně ležet na stole, zatímco je ten odporný had začal požírat.

Udělá se mi zle.

Záleží vůbec na tom, na jaké straně jsem? V obou případech mi jde o život.
A nejen mně. Jde taky o život blonďákovy, kterému teď trčí vlasy do všech stran, i když si na nich vždy zakládal a zoufale se tiskne k mému tělu.

Budu zvracet.

Musela jsem v ten moment být bílá jako stěna, protože jsem se jen stihla nahnout přes zábradlí a dostat to ze sebe.
Dávila jsem se a dávila.
Moje myšlenky neustupovaly.
Nechápala jsem, kde se to všechno bere.