Den odletu.
Je 2.8 4:15 ráno a mě probudil budík. Vypla jsem ho a protáhla se. Vstala jsem a šla pomalu do koupelny, kde jsem udělala ranní hygienu. Vyčistila jsem si zuby a dala si menší sprchu. oblékla jsem si pohodlné oblečení protože letíme až k večeru. Proč jsem vlastně vstávala tak brzy, když letíme až k večeru? Protože si musím ještě hodně věcí zařídit a vše zkontrolovat.
Celou dobu než se probudili rodiče jsem byla v pokoji a koukala se na televizi, která my hrála hodně potichu protože vedle mně má pokoj ještě mladší ségra a nechtěla jsem jí probudit. V televizi zrovna dávali můj nejoblíbenější seriál z dětství a to je Medicopter 117. Jako malá jsem ten to seriál milovala. Byla jsem hrozně nervózní a hodně jsem se bála.
Když se probudili naši tak jsem šla za nimi do kuchyně- Pozdravila jsem je a udělala si snídani. "Tak už to na tebe padlo?" Zeptala se mě mamka. Podívala jsem se na ní a zakroutila hlavou "Ještě ne, ale to přijde až pojedeme na letiště" Odpověděla jsem. "A nebojíš se?" Zeptal se mě taťka. "Trochu ano, ale já věřím že to tam zvládnu" Řekla jsem trochu nejistě.
Celé dopoledne jsem trávila s rodinou. Kolem 11 hodiny jsme už seděli v autě a jeli směr letiště.
Celou cestu jsem poslouchala písničky co hráoli v rádiu a snažila se aspoň trochu uklidnit protože to na mě pomalu dopadalo. Neuvidím své rodiče půl roku. Ano jen půl roku, ale pro mě to bude celá věčnost.
Po dvou hodinách jsme dojeli na letiště. Zaparkovali jsme a táta šel pro vozík na, který mi naložil kufry a pomalu se rozešli dovnitř, kde jsme čekali na kamarádku, která měla dojet každou chvíli. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Všude bylo plno lidí. Začala jsem trochu panikařit. Podívala jsem se na tabuli odletu, kde jsem našla náš let. Odlétáme v 18 hodin.
Po chvíli jsem uviděla kamarádku jak právě vchází s malou do haly. Usmála jsem se a mávla jsem na ní, aby nás viděla. Přišla k nám a pozdravila. Pozdrav jsme jí oplatili a přišla k nám její máma, kterou jsme též pozdravili. Šli jsme se ještě najíst a čekat na odbavení. Když hlásily náš let tak jsme se všichni na sebe podívaly. Tak už je čas se nechat odbavit" Řekla kamarádka. Pousmála jsem se a podívala se na rodiče. Na mamce bylo vidět že se každou chvíli rozbrečí. Rozešli jsme se směrem k odbavení. Tam jsme si vzali i palubní lístek a rozešli jsme se k rodině. Začali jsme se loučit. Mamka se rozbrečela úplně a mě se chtělo taky brečet, ale nevím jestli díky tomu že neuvidím půl roku rodiče a nebo kvůli tomu že konečně letím do země, kterou miluju.
Když jsme se rozloučili tak jsme se rozešli k osobní prohlídce. Naši tam zůstaly stát do té doby než jsme prošli prohlídkou a rozdělila nás zona do které už nesmí. Podívala jsem se trochu nervozně na kamarádku a ta mě pohladila po rameni. "Neboj se uvidíš že to zvládneš budeš tam mít mě a já ti se vším pomůžu Řekla mi na uklidnění. "Děkuji moc" Poděkovala jsem jí a šli si sednout na volné místa než nám vyhlasí že můžeme nastoupit do letadla. "Jak dlouho že poletíme?" Zeptala jsem se. Kamarádka se na mě podívala a usmála se "Přibližně 12 hodin" Odpověděla mi a já ztuhla. 12 Hodin v letadle? to mě bude bolet zadek. Musela jsem se zasmát sama svým myšlenkám.
Po hodině vyhlásily že můžeme začít nastupovat do letadla. Vzali jsme si věci a pomalu se rozešli k bráně, kteří se dostaneme do letadla. Přišli jsme k ní ukázali jsme palubní lístek a pas. Letuška nás přivítala a zkontrolovala doklady a lístek. Poté nás vyzvala,aby jsme si šli najít svá místa.
Došli jsme na svá místa a já pomohla dát kamarádce věci do prostoru na věci. Poté jsme si sedli. Já seděla u okénka což jsem byla opravdu ráda. Tohle je totiž úplně můj první let v životě.
Po nějaké době letadlo konečně vzlétlo a já se dívala z okénka jak stoupáme víš do mraků. V sobě jsem cítila vlnu adrenalinu protože konečně letím za svým snem.
