Watashi wa Shinigami desuka?

Jak to všechno začalo...

  Ten den bylo deštivo a mé 12-ti leté já sledovalo přes okno tanec louží na ulici po každé spadlé kapce.
  Vzduch byl krásně dusný a díky dešti vypadala normálně obyčejná álej už odrostlých sakur jako malý kousek pralesa uprostřed velkoměsta. Divím se, že dokazali do našeho Tokya ještě nacpat kus přírody, i bez něho je tu příliš málo místa.

  Naše čtyřčlená rodina si také moc dobře nevede v tomhle stísněném bytě o třech místnostech s uzoučkou chodbou. Ale hlavně, že jsme šťastní.

  ,,Jídlo!" zavolala mamka z kuchyně spojené s obývákem a já se hned rozběhla k nízkému jídelnímu stolu. Hned za mnou doběhl brácha.

  Brácha je mladší, ale jen o rok a půl. Má krásné karamelové oči a hnědé vlasy. Ten blbec už má i nádhernou přítelkyni. No, je to prý jenom kamarádka, ale všichni vidíme ty jejich jiskerné pohledy. Je to hrozný hráč a utluče se po Narutovi.

  ,,Oooo, ňamyyy!" vydechli jsme oba vzrušeně z tý porce jídla na stole. Byly tam kuřecí kousky s medovou omáčkou, jako vždy rýže, specialní tradiční palivá polívka podle tajného receptu naší rodiny, zeleninový salát a jako dezert mochi koláčky.

  Táta vzhlédl od knihy a potěšeně se zasmál našim pohledům.
  ,,Co jiného jste čekali, od naší maminky?"

  Tatínek je takový milý pan s hřejivým milujícím úsměvem. Má sice trošku plešku, nosí brýle a v pase je taky trošičku tlustší, ale podle mě by klidně mohl dělat jednoho z těch modelů na obálky časopisů. Vlasy i oči má černý, stejně jako já.

  ,,Ale to stačí s tou chválou, jinak vám zčervenám! A už jíst! Itadakimasu!" řekla naoko naštvaně mírně červenající se maminka.
  Maminka je krasná jako anděl. Má karamelové vlasy i oči a sice vyčerpaný, ale přesto okouzlující úsměv. Vlasy ma často v culíku, ale většinou ze spěchu a práce povolený.         Jednou až vyrostu, chtěla bych být tak nádherná, jako ona.

  Všichni jsme po ní zopakovali slovíčko pro dobrou chuť a dali se do jídla. Za dvacet minut jsme už mohli sklízet s plnými břichy. Poté jsme se ještě chvíli spolecně dívali na pohádku Cesta do fantazie. Rodiče spali v kuchyni/obyváku a já s bráchou v pokoji.   Rodiče nás přišli zkontrolovat, jestli opravdu spíme, zazpívali nám ukolébavku o zlaté rybce, popřáli dobrou noc a odešli. V tu chvíli mě přemohl spánek.

♠♥♣♦

  Ze snu mě vytrhla hlasitá rána. Instinktivně jsem se ohlédla na místo, kde spí brácha, ale tlumené měsíční světlo odhalilo pouze polštář a deku bez bratra. Bez něj.

  Znovu se ozvala hlasitá rána, jakoby někdo něčím třískal a následně nelidský křik.

  ,,O-o-o-onii-ch-chan?" vykoktala jsem ze sebe jeho přezdívku, kterou ho oslovuju a přiblížila se k zavřeným dveřím. Nic.

  S plyšákem Usagim jsem opatrně chmátla svými prstíky po dveřích a pomalu je odsunula. Na chodbě bylo rozsvíceno jako vždy a nic zvláštního se tu nenacházelo.

  Ozvala se další hlasitá rána a to z obývákokuchyně. Byly tam otevřené dveře a vevnitř rozsvíceno.

  Pomalu jsem se vydala k místnosti s vystrašeným výrazem ve tváři, ale ten byl stejně málo na to, co jsem tam objevila.

  Na stole se rozprostíral táta s bělmem místo očí a rozpáraným břichem a o něj byla opřená máma s pár kulkami v hlavě a řeznickým nožem v zádech. Všude po mísnosti byla krev a prázdným oknem sem proudil studený vzduch a déšť.

  Na chvíli se mi zatmělo před očima a v krku se mi objevila večeře. Upustila jsem Usagiho a sama se skácela na zem. Chtěla jsem plakat, brečet, řvát, ale jakoby mě někdo zevnitř vymazal.   Vůbec nic jsem necítila, žádný pocity, byla jsem prostě prázdná.

Očima dokořan jsem stále sledovala rodiče a neslyšně šeptala jejich jména: ,,Mami! Tati! Mami! Tati! A-a kde je onii-chan?" Ale rodiče mi neodpověděli, nemohli. Vzala jsem si zpět Usagiho a škrtila ho v obětí, nehledě na to, že byl nasáklý od krve.

  Vtom mi někdo poklepal na rameno. Trhla jsem hlavou a přeběhla na druhý konec místnosti.

  Přede mnou stála holka v černých rozpadajících se šatech s bílymi vlasy a černýma očima. A tím černýma myslím úplně černé, i bělmo (viz. obrázek).

  ,,T-to tys ho zabila?! Kde je bratr?" zeptala jsem se rázně. Holka se smutně usmála.
  ,,Promiň, ale nevím, kde je tvůj bratr. Ani jsem nezabila tvé rodiče. Přišla jsem kvůli tobě."
  ,,Mně?"
  ,,Ano, tobě. Víš, potřebuju aby jsi pro mě něco udělala. Ty...budeš muset...dělat takovou práci...ale neboj se! Ne teď, až později."
  ,,A...když později, tak proč jsi ke mně přišla teď?"
  ,,To je složitý. Ale poslouchej, potřebuju tvoje svolení."
  ,,Ale k čemu?"
  ,,No, aby jsi mohla dělat tu práci v budoucnu. A za to, zjistíš, kdo, to všechno," ukázala na místnost ,,udělal." dořekla a usmála se.
Objevil se ve mně žíravý pocit. Pocit, toužící po pomstě.
  ,,Dobře."
  ,,Fajn, tak já se tě teď jenom dotknu, ano?"
  ,,Dobře." zopakovala jsem a přiblížila se.Dívka vztáhla ruku k mému čelu.
  ,,Počkej!"
  ,,Co?!" řekla trochu popuzeně.
  ,,Jak se jmenuješ?"
  Dívka se opět usmála ,,Jsem Necromanka."
  A opřela se rukou o mé čelo. Ucítila jsem vlnu energie a Necromanka zmizela. Já zůstala sama, v mísnosti plné krve s mrtvolami mých rodičů a bratrem neznámo kde.

♠♥♣♦

  Prudce jsem se probudila. Znova se mi o tom zdálo. Proč se mi to musí v poslední době pořád opakovat? Necromanka. Zvlaštní jméno, říkám si od chvíle, kdy jsem ji poprvé a naposledy potkala.

Tak, tohle je nový příběh o holce smrtce a...řekla jsem si, že by se to hodilo pěkně od začátku. V příštím díle se dozvíte jak začala její práce. Doufám, že se těšíte :3